|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Opuštěná malá plechová čekárna s potrhanými zbytky jízdních řádů po zdech. Na lavičce v rohu sedí schoulený muž něco pod třicet a nepřítomně hledí do země.
Dovnitř vejde zhruba stejně starý muž v obleku s kufříkem v ruce. Věnuje rychlý pohled muži v rohu, pak se rozhlíží po zbytcích jízdních řádů.
1.muž: Do háje! Nevíte, kdy to jede?
2.muž: Ne.
1.muž: To je v pytli. Doufám, že vůbec něco pojede. Takovej zapadákov…
Posadí se, vyndá z kapsy krabičku cigaret, jednu vloží do úst, pak hledá po kapsách zapalovač.
1.muž: Do pytle! Nemáte oheň?
2.muž: Ne.
První muž cigarety opět uklidí, zvedne se, vyhlédne ven a zase se vrátí.
1.muž: Ale nejelo tu už, že ne? Myslím do města.
2.muž: Ne.
1.muž: Vy tam taky jedete? Ne? No jo, vy asi jenom do vedlejší vesnice, městskej byl ráno úplně prázdnej…
První muž si sedne, hodí pohledem na muže v rohu.
1.muž: To je ale děs, co, ta doprava? Hrozný, když má jeden auto v opravě…Aspoň že koupili…Už se fakt nemůžu dočkat, až budu zase doma v Dražejově…
2.muž (zarazí se, pak zvedne prudce hlavu): Odkud že jste?
1.muž: Ale z Dražejova, to je taková vesnička u Karlových Varů…vy to tam znáte?
Pohlédnou na sebe.
2.muž: Petře!
1.muž: Tomáši!
Padnou si kolem krku.
Petr: No to je překvápko. Kde se tady bereš v týhle pustině?
Tomáš: Já tady bydlím…Už dlouho.
Petr (užasle): Fakt? Ty tady žiješ? A co tady děláš?
Tomáš (pokrčí rameny): No, pingluju v hospodě, a pak, co se namane, jezdím s dodávkou, uklízím, lepím plakáty a tak…
Petr: Jo? A že zrovna tady, na tomhle konci světa? Nikdy by mě nenapadlo, že mě podnikání zavede až sem…No pěkná příroda tady je, to je pravda, ale já bych tady nevydržel dýl než dva dny…Jak dlouho tady vůbec seš?
Tomáš: No, už deset let.
Petr (malinko se zarazí): Teda…to bude tak od tý doby, co jsme se viděli naposled… Kamaráde, to to uteklo…Počkej, ty jsi nakonec nešel na vejšku?
Tomáš (tiše): Ne.
Petr (překvapeně): To se divím, ty ses přece vždycky tak dobře učil…Proč, prosím tě?
Tomáš (pokrčí rameny): Nešel jsem.
Petr: Ale dyť je to vlastně jedno. Hele, já mám vejšku, založil jsem si firmu, a co z toho mám? Věčně se někde potácet po služebních cestách, žádný volný víkendy…(zamyslí se) Jo, kdy my jsme se to viděli naposledy…No, to jsi právě čekal, jak ti dopadly přijímačky…A to jsi ještě chodil s Ditou, ne?
Tomáš: No, to už je dávno.
Petr: Jo, Dita, to byla kočka…Celej gympl po ní tehdy šílel. (zasměje se, pak hodí pohledem na Tomáše) Každej kluk o ni stál a ona chodila celou dobu s tebou, vím, že ti jí všichni záviděli. Prej co na něm má, takovej slušnej šprt…No nic ve zlým, nic ve zlým, ty jsi byl holt chytrej, učení ti vždycky šlo…(zasměje se a poplácá Tomáše po rameni)
Tomáš se nepatrně pousměje.
Petr: Všichni by ji tehdy bejvali chtěli. Víš, že se dokonce sázeli, kdo ti ji přebere? Ale ona ti byla děsně věrná, ta o jinýho nestála…Dokud to s tebou neskončilo…
Tomáš si povzdychne.
Petr (rychle se podívá po Tomášovi, pak přeladí) Jo, a víš, na co se dokonce pamatuju?…Na ten dopis, co ti tenkrát z legrace poslali jejím jménem, jako že o tebe nestojí, že začala chodit s Martinem Pišlíkem…Jo, Pišlík, to byl…
Tomáš (trhne sebou): Cože? Jakej dopis?
Petr (udiví se): Ále…to byla tehdy taková puberťácká legrace…Jako napsali dopis, kde se psalo, že o tebe Dita už nestojí, protože se jakživ k ničemu nerozhoupeš nebo něco tak…A podepsali to jejím jménem, že by vás to jako mohlo rozhádat…Stejně věděli, že vás dva hned tak něco nerozdělí…Ani nevím, jestli to pak odeslali.
Tomáš (položí si ruku na čelo, zavře oči): To nemůže bejt možný…Ne to nejde…Že by to bylo ono…
Petr (překvapeně): Cože?
Tomáš: Neříkej mi, že je to ono…tehdy…
Petr: Co, prosím tě?
Tomáš (zoufale se podívá na Petra): To…to byl doopravdy vtip?
Petr: Prosím tě, vždyť o nic nejde…
Tomáš: To byl vtip?… A tys o tom věděl? Proč jsi mi tenkrát nic neřek´? (zlomí se mu hlas) Byli jsme přece kamarádi!
Petr: Počkej…neříkej, že ses s ní tehdá rozešel kvůli tomu?
Tomáš (se sklopenou hlavou, vzlyká): Psala…že si ze mě dělala celou dobu jenom legraci, a že měla i jiný kluky, že Pišlík nebyl první…A že přece chápu, že taková pěkná holka se nemůže zahazovat s takovým moulou, jako jsem já.
Petr: To je pravda, něco takovýho tam bylo…Ale to by sis s ní o tom přece promluvil…A taky bys poznal její písmo, ne?
Tomáš: Ne…ono to vlastně bylo na stroji…A bylo to hrozně ošklivý…Tak ona to…nenapsala…Nemusel jsem…odjíždět…
Petr: Prosím tě nepovídej, že jenom kvůli tomu jsi nešel na vejšku a radši pingluješ někde na nějakým zapadákově?
Tomáš: Chtěl jsem se tehdy zabít…Všechno se mi sesypalo…Pak jsem se sebral a odjel jsem autobusem nejdál, kam až mi stačily peníze…Víš, že jsem bydlel jenom s babičkou, nic mě tam nedrželo, nerozuměli jsme si…Ani jsem se vlastně nedozvěděl, jak mi dopadla ta přihláška…(zakryje si rukama obličej) Možná jsem moh´ bejt v Praze na vejšce…Vždycky jsem chtěl dělat geografii…A na Prahu jsem se hrozně těšil…Všichni kamarádi se tam chystali…A plánovali jsme, že by si tam Dita našla podnájem…(zvedne oči k Petrovi) Co Dita…co teď dělá?
Petr: Dita…? No, já toho moc nevím…Říkalo se o ní, že to jednu dobu dost střídala, každej kluk z vesnice prej ji měl…Ale lidi toho namluvěj´…Teď už je vdaná, má dvě děti, pokud vím…
Chvíle ticha, pak se Petr obrátí k Tomášovi, vezme jej za rameno.
Petr: Podívej Tome, já vůbec netušil, co se může stát, mě fakt nenapadlo ti o tom dopise říct…Nemyslel jsem, že to vezmeš vážně…A pak jsem zas jezdil do Prahy na vejšku a jenom jsem se dozvěděl, že už tam nejseš…Kdybych to věděl…Fakt, nezlob se…
Tomáš (dívá se do země): Třeba to byl tehdy jinej dopis.
Petr (dychtivě): No, třeba. Co já vím, já už si toho moc nepamatuju…Třeba šlo vážně o něco jinýho…A i kdyby…Hele podívej, ty jsi tady teď celkem spokojenej, ne? Pohoda, příroda, žádný lítání od nevidím do nevidím…Kdekdo by s tebou měnil. Vlastně můžeš bejt rád. A s tamtim už stejně nic nenaděláš.
Tomáš (zvedne hlavu): Máš pravdu, dneska už je to stejně jedno.
Petr (poplácá ho po rameni): No vidíš…(ozve se zvuk přijíždějícího autobusu) A hele…už mi to jede…Jsem moc rád, že jsem tě viděl! (oba se zvedají, Petr potřásá Tomášovi pravicí) Zase se někdy ozvi, měj se pěkně! (bere kufřík a odchází)
Tomáš: Ahoj…
Posadí se zpátky na lavici a nepřítomně hledí před sebe.
|
|
|
