|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Trabant bez řidiče
„To je ale vrak! Má co dělat, aby ten kopec vůbec vyjel,“ stěžuju si své kamarádce Jitce, která sedí vedle mě, na sedadle smrti. „A to bylo dneska přemlouvání, než mi Mirek tráboše půjčil! Že prej se o mě bojí. Přitom blbě řídím, jenom když on sedí vedle mě, protože do mě pořád hučí. A já potom občas přehlídnu červenou, najedu na obrubník, zapomenu na blinkr… a on potom vyvádí jako blázen.
„Jojo,“ přikyvuje chápavě Jitka. „Hysterickej chlap, to je to nejhorší, co ženskou může potkat.“
Šlapu na plyn jako zběsilá, div že nedostanu křeč do nohy. „Tak jeď, ty křápe,“ pobízím líného trabanta. „Nedá se nic dělat, musím tam dát dvojku.“
Zezadu se ozve zatroubení.
„Za námi je slušná kolona, troubil na nás kamion,“ oznamuje mi Jitka.
„Do prčic,“ ulevím si, „co to s tím krámem je? Ten kopec MUSÍME vyjet. Tady není kde zastavit.“
Jitka zavětří jako pes. „Cítíš ten smrad?“
„No jo, jako když se pálí guma.“
Rozzuřený vysavač nakonec kopec vyjede. Konečně můžu zastavit. Když chci zatáhnout ruční brzdu, udiví mě, že už je dávno zatažená. Do nosu mě praští zápach spáleného brzdového obložení.
A kdo za to může? No to je přece jasné – Mirek i trabant. Kdyby ruční brzda pořádně fungovala, tak bych své opomenutí odhalila již při rozjíždění.
|
|
|