...Ledově modrá dračice s tmavě modrým žíháním na zádech a krku, se pomalu vynořila zpoza světlé skály. Zvedla jsem hlavu a mlživý zrak zaostřila na červeno-růžovou blanitou chocholi na čele. Dračice kráčela velmi pomalu a majestátně. Blána na krku se jí zlehka kývala a za jejím delším tělem se vlnil dlouhý ocas. Neměla křídla a její ledově šedé oči si mě zkoumavě prohlížely. Zastavila se a spočinula na zadních:

"Ty Kalateo, proč sedět na chladné zemi nutíš se?

Zvedni se a pohleď na nebesa!

Hlavu k zemi neskláněj a buď hrdá.

Já přináším ti dar, aby ses nikomu klaněti již nemusela.

To hleď, skvost Matky země:Růže, květu barva krve, je krásná a nebezpečná!

Může býti křehkou jako ty, ale brání se svou nevinností a bojuje jako lvice.

Však pohleď na mou krev, kanoucí mi z dlaně-je jasně rudá-důkaz že žiji a ona též.

A hleď v mé pravé ruce, jestl bílá holubice.

Křídly pryč se vzhůru nese, to aby se nám vysmála a zároveň vzdala hold.

Sleduješ to pírko, co zanechala nám?

Krev z mé dlaně ulpěla mi na ocase, teď hleď, kapka pádá na pírko.

Spolu v jedné podobě, co dává jim má duše se změní na tvou ochranu.

Hleď, peruť se mění a s ní i krev.

Už nejsou to co bývali, teď leží tu meč.

Meč, jehož čepel ostrá je a lehce zvlněná.

Ty symboly ti vzkazem nechť zůstanou a sílu dodají, když marnou se budeš zdát.

Rukojeť tvaru draka růží zdobeného, mocného a silného.

Křídla složená a jemná.

Z dlouhého ocasu osmička, dělí tvou ruku od ostří.

Tojest tvá zbraň, co sestru má.

Hle růži upouštím a ta se v kov mění.

Malý dráček obejme ji a a čepel zřetelně zvlní.

Nyní leží tu i dýka, stříbrná jest.

A symboly skrývá měsíční zář a sám tvůj žal.

Teď povstaň a jdi.

Jdi a postav se všemu.

Jsi svobodná,

jsi nevinnost co trny má..."