|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jsem svý teritorium.
Svět je placka, výčet hran
a počet zdí. Můj dům
je zub, hůl je pán, jen rána
je oblá a vratká.
Ruka je jazyk, který laská shora –
celá nepochopitelná hra.
Přichází sám tělu navzdory - svýmu i cizí-
mu. To druhý je ke mně měkký a oblý a
jemu se vrací málokdy. Mezi oběma je ve
spánku místo, který patří mně, neptám se.
Ráno kouří z hranatýho hlasu. Dívá se a
jeho pohled je míč. Chytám ho. Odráží se.
Bere si ho zpátky. Silou nebo lehce dvěma
prsty. V noci zakřičel nahoru do tmy. Křičel
čáry a jejich zvuk se rozpadal nad sousední-
ma zahradama do vzteklejch barev. (Strach,
kterýmu někdy už nestačí rozbít sklo a rozbí-
jí i střepy, byl schovaný, když kluci zapálili
papír a hodili ho do studny.)
Jakmile odešel, cítila jsem, jak někdo stojí
u plotu. Nepohnutě, nedíval se, neposlou-
chal. Otočil se. Vítr. Pak přišel další, jiný.
Když se vrátil (téměř nehmotný), vešli s ním
oba – jeho Návrat i Odchod. Tvářili se celou
noc
nepřítomně.
Slepě se opírá zevnitř stěny
bok do oblouku silnice.
Stočila jsem se pod splývání
v dlani a za ní -
a pod asfaltem
cesta zatuhla v úžas změny
nad svým proměňováním.
(Slyším smích pod cestou
- a jen trochu - jako pes -
i pod ním samým.)
Netýkám se tě. Netýkám se tě víc než nábytek v pokoji s ro-do-
den-dro-ny, přechody mezi trávou a chodníkem a trávou a židlí.
Netýkám se tě
proto mi rozumíš. Večer jsem měla pocit, že
mluvíš refrénama, ale co se nedočkavě tlačí za nima, zavíráš do
melodie jako do skříně ve křoví, do pianina. A ani pak se tě pí-
seň netýká, protože zpíváš
odjinud.
- Proč?
- Protože tam… protože odsud tam se vzpomínáme na vzdále-
nost překlenutou zapomněním. Protože odsud se překřikujeme
skrz blízkost rozdělenou tichem tam – řekl úplně ironicky a
přejel mi rukou po zádech, po páteři.
A pak zahrada,
v níž právě dozrál březen.
Křoví, který se propadlo plotem,
ohniště v koutě, odkvetlá pumpa.
Večer přepsal tupým hrotem
moje stopy vyskládaný
pravidelně do trávníku.
Je zahrada, pak noc -
Odkud jsi přišla?
Ty jsi. Odkud? V jistým
okamžiku a za nejistou podrobností, viděla
jsem, že všechno, čím jsi za tvarem tvé tvá-
ře skutečná, naznačuje kruh, ale neopíšeš ho.
Přijdeš ještě, nebo se budeš jen vracet? Ne,
nedávám ti na výběr. A nedáváš ani ty sobě,
sama k sobě nevybíravá a svéhlavá jako do-
běla rozhořčený vůně nad sed-mi-krás-ka-ma,
do kterejch se zrcadlo propadá, propadá…
Jenže tohle je v noci, zrcadla jsou
dohola - hladký a prázdný. Dívala
jsem se ti přes rameno a čekala, až
se vrátí. Vidíš je? Já jo, oba, naje-
dnou, u branky. Je odemčená?
A když vstoupili, a celou noc se tvá-
řili nepřítomně (roztřásla jsem se –
a tahle zima nebyla tak úplně zi-
mou), naklonili se najednou k sobě,
docela těsně, špitali si, se zápalem
neplacených soudců.
A mně v tu chvíli bylo jasný, že ráno
Návrat jakože nic odejde a Odchod se
s náma vrátí zpátky. Ztichli pak a dál
se tvářili, že se jich netýká nic až na
kůži. A já začala zas pochybovat. A
byla mi zima. Zase ta samá. Jako by
mi něco scházelo, do půlkruhu. Jako
by zestárly se-dmi-krá-sky.
Zdálky – městečko vyteklo po
stráni. Zblízka – a neděle
se cuká vypadnout z baráku.
Nebo někdo jiný?
Někdo, kdo tam taky je?
Nebo si jen někdo zkouší,
jaký to je (nebo není)
vyštěknout skrz
vrata dvora „Zmizni!“
Mraky se sbíhají jako sliny
počasí pod psa
v poledne vakcinuje vzteklinu.
(Odchází. Navzdory, jako tělo plný vlastního návratu.Tělo tělem provází
odchod - blízkost rozlámanou na takhle malý kousíčky, na sa-mo-tu-sa-
mo-tu-sa-mo-tu-sa-mou.)
Ráno vstanou první. V konvici voda vaří příliš rychle, někdo přinesl roh-
líky a máslo. Nedívají se do talíře, do ruky, do očí, jsou maximálně sluš-
ně vychovaní. Otočí se zády a žvýkají na sucho, hubu plnou slin. A čekají.
O drobky se nervou, uklánějí se a nabízejí uctivě jeden druhýmu
„Prosím, milý kolego, jen si poslužte.“ A skoro obřadně jich pak hrst
obrátí do sebe, se zavřenýma očima, s požitkem jako ze schovávaný.
Zůstávají doma z principu, jen výjimečně se spojí s průvanem meziskla
a kostelního prázdna postele. To rozpřáhnou křídla
jako ruce, otevřou okno
v něm okno
v něm okno
v něm okno
v něm okno
v něm okno v něm okno v něm okno v něm zeď v ní okno v něm okno
v něm okno
v něm okno
v něm okno úplně
dokořán. A najednou se nedá odlišit, jestli Odchod je pták v bytě a Návrat u zdi jeho let, nebo jestli v bytě pták navrácený zdí odchází svým letem. A než se vrátíš, jsou jako děti, dovádí a pořvávají a zkouší vyslovovat sprostý slovíčka. Pe-čli-vě. Stočím se do sebe a zavřu oči a příšera mě nevidí.
|
|
|