Šel v soumraku pískem pláže.
Šel v soumraku pískem pláže. Bosá chodidla psala vzkaz, který za ním mizel v hravosti vodní pěny. Díval se do dálky, krčil obočí před ohnivým západem slunce, ale nemohl se od té podívané odtrhnout. Cítil, že opět nad ním má moc širá mořská pláň, která se před ním rozprostírala do nedohledna.
Jen tak prostě stál obklopen masou zpívající vody. Věděl, jakou nad ním mají moc zelené tajemné hlubiny, které neznají, co je klid. Ani v jeho duši nebyl klid.
Sice se tvářil klidně a přivíral oči před spalujícím sluncem, ale uvnitř bylo schované cosi, na co se bál sám pomyslet. Neměl ten pocit rad. Byl zvyklý, že mu je vše jasné, pokaždé rychle nalézal logické souvislosti veškerého dění kolem sebe, dokázal se dívat na svět s chladnou hlavou a nikdy nikomu nedovolil, aby pohlédl zorničkami jeho zelených očí s nádechem medové příchutě do skulin jeho duše.
Byl dokonalý a byl si toho vědom. Jenže se vloudila ta nepochopitelná věc, které nerozuměl. Neměla logiku, nedalo se na to sáhnout. Ale bylo to tu, mělo to vůni a když na to chvíli nemyslel, cítil, jak se ho to dotýká. Nevěděl, jestli mu ty dotyky jsou příjemné, nebo naopak, jestli před nimi chce uhnout, nebo je netrpělivě očekává.. Něco uvnitř uzamkl kdysi do skříňky z růžového dřeva a teď má pocit, ze někde cinkají stříbrné klíčky. Neví proč a to ho děsí.
Po pláži jde muž a krčí nos před sluncem. Jde sám, ale společně s ním jde Vzpomínka zahalená do pláštěnky, z pod které jí vykukují jen odlesky tmavých očí.. Najednou blesk z nebe a on vnímá zvláštnost okamžiku, kdy zachytil letmý záblesk oněch zvláštních očí, najednou ví.. Prostě ví.. Poznal.. Poznal ty dávno zapomenuté dotyky a jeho nitrem projela vlna spalujícího žáru..
Po setmělé pláži běží muž. Spěchá. Snad přijde včas.. Nevím, proč tomu tak je, ale nejdůležitější, co nás v životě potká, si většinou uvědomíme pozdě… Snad on to stihne..
|