Připozdívalo se a okna začínala trpět zákalem večera. To ale nijak nezmírňovalo shon uvnitř. Lépe řečeno, právě naopak. Mnozí ještě přidali do kroku, aby bylo dokončeno to co nesneslo odkladu před večerním shromážděním. Mraveniště lidských těl fungující téměř beze slov. Novost čišela vzduchem. Dala se nasát při nádechu.
„Chtěl bych ti poděkovat s jakým úsilím jsi stihl v tak krátkém čase vytvořit fungující knihovnu, bratře.“
„Ta je ještě daleko od toho, aby se dala nazvat fungující,“ řekl mistr skriptoria s poněkud omluvným úsměvem.“A to že jsme dál než ostatní má příčinu v tom, že si jsou všichni vědomi její důležitosti pro nás pro všechny. Vždyť co by byl klášter bez knih,“ dodal a rozhodil ruce ve výmluvném gestu.
Opat jen pokýval hlavou. Byl by jako les bez stromů. A není nebezpečnější mysli než té, která není naplněna moudrostí předků. Pokynul písaři a pokračovali dál v jejich obchůzce. Cítil se dnes víc unavený než jindy. Možná za chvíli bude potřebovat svou hůl nejen jako symbol svého úřadu. Ušklíbl se pro sebe. Promnul si dlaní jemně své již dávno nevidoucí levé oko. Síla zvyku, která nezmizela ani po letech.
Do nešpor zbývala ještě trocha času. Rozhodnul se pro chvíli samoty a tak vystoupal úzké točité schodiště až do zvonice, nejvyššího místa celého kláštera. Písař ho tiše následoval. Neprotestoval. Zvykl si na jeho přítomnost. Byl jako jeho stín.
„Vybrali jsme dobré místo,“ řekl opat, když se opřel o kované zábradlí zvonice. Nahlas a přitom pro sebe.
Být na vrcholku věže postavené na tak příkrém kopci bylo jako konkurovat orlům. Rozhlédl se po sivé obloze zakryté chuchvalci plynoucími bůhvíodkud a bůhvíkam. Pak stočil pohled dolů do údolí pod nimi. Země byla zvlněná, občas probleskly kosti skal. Vzduch voněl popelem. Krátery od orbitálního bombardování, které ohlásilo jejich příchod, se místy překrývaly do prapodivných krajek a vzorů. Vždy ho překvapovalo, jak může na takových místech něco přežít. A přesto. Stromy, keře, malí živočichové. Vždy něco unikne žáru plasmy. Přesto bylo to ohnivé peklo příliš čerstvé než aby slyšel nějaký zvuk.
„Nazveme tento svět Věčností pro ticho, které jsme tu nalezli,“ řekl k písaři a pokynul mu na znamení, že má učinit zápis. Přístroj v jeho rukou několikrát pípl a pak se zeleně usmál.
„Pane, nešpory již brzy začnou,“ ozval se písařův kovem okořeněný hlas. „Jistě,“ kývl hlavou opat a zanechal věž opět jen věky zčernalému zvonu. Hydraulika dveří zašuměla a nad světem se sneslo ticho věčnosti..
|