Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Válka (skoro) jen jako z kolekce Malformace
Autor: ultrainfernal (Občasný) - publikováno 11.6.2007 (10:08:01)
Tohle byla nejkrvavější bitva, jakou kdy Fantův lom nad Semilami zažil. Déšť z praku vystřelených železných matiček, kamení a zapálených petard zanechávajících po sobě ve vzduchu šedivé kouřové stopy, nemilosrdně decimoval řady Tonckovky armády. Vyholenej Láďa, vůdce útočníků, byl rozený stratég a svůj útok na Tonckovu pevnost vedl s důvtipem a za použití takových zbraní, s nimiž obránci vůbec nepočítali.

„Tak ty na nás budeš práskat, že s klukama čucháme toluen, Toncku?“ křičel Láďa stojící v čele skupiny svých vojáků se vzduchovkou v rukách. „Za to tě zabijeme!“

Toncek ukrytý za stěnami dřevěné boudy, kterou nazýval pevností a řídil odtud průběh celého boje, zasmušile mlčel. Dobře věděl, že prohrává a že pád jeho impéria se blíží mílovými kroky. Spousty jeho bojovníků, pokládaných dlouhé roky za neuvěřitelné hrdiny, byly dnes spatřeny, jak s brekem utíkají za maminkou.

Řada vojáků bránících pevnost rychle řídla. Jejich chabé štíty vyrobené z překližky a nesoucí na sobě velké červené písmeno T, byly jen chabou ochrannou pomůckou, jenž pro Láďovy střelce neznamenala žádný problém. Kovové matičky a skoby vystřelené z praků jimi snadno pronikaly jako máslem a zraňovaly jejich vlastníky.

„Už je jich jen pár. Za chvíli jsou naši,“ pronesl Láďa vítězoslavně směrem k Uchu, což byl jeho první velící důstojník, respekt vzbuzující ramenatý kolos, svým tvarem lehce upomínající na boubelatého maskota firmy Mischelin. Ucho přikývl, zamířil prakem na odkryté lýtko jednoho z obránců a uvolnil koženou kapsičku s projektilem. Matička zahvízdla vzduchem a odrazila se od chlapcova lýtka, na kterém okamžitě vykvetla temně fialová modřina. Hoch se roznaříkal, odhodil štít a meč z kusu klacku a dal se na kulhavý úprk pryč. O jeho hřbet začaly okamžitě bubnovat tvrdé kuličky semen hrachu, vystřelené z flusbroků, což byly velmi zákeřné bojové pomůcky vyrobené z prázdných roliček toaletního papíru a ustřižených prstů latexových chirurgických rukavic.

Toncek uvnitř své pevnosti sprostě zaklel. Ztráta každého muže ho nesmírně bolela, bylo to, jako kdyby přicházel o části vlastního těla. Chtělo se mu začít brečet, ale věděl, že pokud by to udělal, odvrátily by se od něj i ty poslední ubohé zbytky jeho mužstva. To nechtěl. Chtěl si zachovat čest. Věděl, že to bude poslední věc, která mu po skončení této strašlivé války zůstane.

Láďova horda konečně rozptýlila obrannou linii štítařů, přičemž se jí dokonce podařilo zmocnit se několika naříkajících raněných, neschopných útěku a stanula před samotnou pevností. Všichni se zastavili, hluk bitevní vřavy utichl a vystřídalo ho vzlykání zajatců, kašel udýchaných vojáků a cvakání natahovaných vzduchovek.

„Vylezte ven, vy srabi!“ zakřičel Láďa z plna hrdla, jeho hlas se lámal na skalních stěnách opuštěného lomu. Bylo to jen gesto, neboť všichni přítomní, včetně Ládi, věděli, že Toncek se nikdy nevzdá. „Hoďte jim dovnitř pár rachejtlí,“ zavelel velitel útočníků. Šikem jeho válečníků zašuměl škodolibý smích, kdosi vytáhnul z kapsy dlouhý řetězec petard a jakýsi malý, ani ne desetiletý chlapec, ho zapálil cigaretou, jenž po celou dobu bitvy kouřil. Krvežíznivý Ucho, Láďův nástroj na vykonávání těch nejšpinavějších a nejzavrženíhodnějších příkazů, řetěz s hořícím doutnákem ochotně popadl, doběhl s ním k pevnosti, loktem roztříštil skleněnou okenní tabulku a vzniklým otvorem hodil řetěz dovnitř.

Toncek s hrstkou svých nejvěrnějších, byl takzvanou zábavnou pyrotechnikou dokonale zaskočen. Rachot explodujících válečů plných střelného prachu ho ohlušil a krátkodobě dezorientoval. Jakmile salva dozněla, vyrazil jeden obzvlášť svalnatý hoch z Láďových řad dveře pevnosti těžkým kladivem, které za účelem dnešní války ukradl z dílny svému otci a všichni se dravě nahrnuli do útrob dřevěné stavby. Osazenstvo pevnosti nemělo sebemenší šanci.

„Toncka zajmout, neubližujte mu!“ křičel Láďa na své rozohněné vojáky a mírnil jejich hněv. Měl s Tonckem velmi konkrétní úmysly a nepřál si, aby je snad někdo zmařil tím, že by vojevůdce teď již prakticky neexistující nepřátelské armády poranil.

Vzpouzející se Toncek a zbytek jeho dříve tak početné tlupy, byl vyvlečen na denní světlo.

„Tak ta tvoje pevnost je prej nedobytná, jo?“ zachechtal se Láďa jízlivě a zblízka se podíval Tonckovy do očí. Nezdálo se, že by se Toncek ráčil cokoliv odpovědět, jen zarputile hleděl skrz své věznitele a vztekle svíral zuby.

„Přineste sirky,“ řekl Láďa. „Schválně, jak rychle ta tvoje barabizna shoří!“ To zabralo. Toncek sebou začal zuřivě házet.

„Ty svině! Vyser se na to, slyšíš?“

Linky v Láďově obličeji ztvrdly. „Byl jsem kvůli tobě tři měsíce v diagnosťáku. Dneska si to vodsereš. Zapalte to!“

Mnoho vojáků odložilo svoje zbraně a velice ochotně se vrhlo k nízké budově se zapalovači a krabičkami sirek v rukách. „Vyserte se na to!“ vřískal Toncek a jeho věznitelé měli co dělat, aby ho udrželi na uzdě. „To je dědova kůlna! Zabije mě, jestli s ní něco uděláte!“ Všichni pobaveně sledovali jeho reakce.

Z boudy začal stoupat dým, v oknech se objevily rychle kmitající plamenné jazyky. Láďa sjel pohledem početnou skupinu chvějících se zajatců, které v klidu drželo několik natažených vzduchovek. „Sundejte si hadry, naházejte je do ohně a můžete jít domů. Dávám vám svobodu tak si toho važte.“ Pak se opět otočil k Tonckovi. „Ty tady s námi ale ještě chvíli zůstaneš.“

Vzlykající zajatci, jejichž těla byla pokrytá spoustou v boji utržených zranění, se rychle začali svlékat ze svého oblečení, házet ho na střechu čím dál bouřlivěji hořící boudy a s brekem odcházet ke svým domovům. Ani jeden z nich nevěnoval svému dříve tolik oblíbenému vůdci jediný pohled.

„Takže tys na nás prásknul, že fetujeme toulen, je to tak?“vytáhnul Láďa z kapsy svých kalhot tubu se syntetickým lepidlem a dal jí Tonckovi před obličej. „Víš vůbec, co to toluen je? Vyzkoušel jsi to někdy?“ Chlapec, kterému se strachy svíralo hrdlo zavrtěl hlavou.

„Ne?“ Usmál se Láďa. „Tak to vyzkoušíš. Ucho, podej mi igeliťák!“ Ramenatý Láďův Nohsled podal veliteli igelitový sáček od svačiny, ten do ní z tuby vytlačil velkou dávku lepidla a strčil jí Tonckovi pod nos. Chlapec se zhnuseně odvrátil.

„Podržte mu hlavu, kluci. Naučíme Tondu správně fetovat lepidlo!“ Dva z vojáků chytili Toncka za hlavu a Láďa mu přes ní přetáhnul sáček s jedovatou chemikálií. Zajatý chlapec se začal kroutit, snažil se zbavit té zalykavě páchnoucí věci, na svém obličeji. S rukama znehybněnýma za zády několika dalšími kluky, se mu to nemohlo podařit. Chtěl začít volat o pomoc, ale igelitová blána mu vklouzla do úst a on se začal dusit. Smích a pošklebky okolostojících se změnily v nesrozumitelný hukot, před očima se zatemnělo a tenké vlákno vědomí se přetrhlo.

„Ty vole, kluci! Je po něm!“ vyjeknul zděšeně malý chlapec s cigaretou v ústech.

„Šťouchněte do něj!“

„Nehejbá se!“

„Zdrhejte, volové!“ Chlapci začali od nehybného Tonckova těla rychle couvat, v očích měli zděšení. Když se ráno strojili do svých maskáčových úborů, věděli, že dnešní bitva nebude hrou. Jenže tohle si nepřál nikdo. Nikdo nechtěl, aby Toncek umřel. Dali se na útěk, utíkali z toho hrozného místa, pochopili, že to přehnali. V tento den se až na jednoho z nich setkali poprvé se smrtí.

Láďa zůstal stát nad nehybným Tonckovým tělem s tváří hrůzně pokřivenou smrtelnou křečí. Sehnul se, vzal Toncka do náručí a přistoupil s ním k hořící trosce boudy. Tělo zahučelo oknem budovy do ohnivého inferna a začalo se škvařit vlivem vysokého žáru.

Rozeběhl se k nedalekému lesu na okraji lomu. Nedělal si žádné naděje. Bylo otázkou nejdéle jedné hodiny, než z některého raněného rodiče vytáhnou, co se stalo a pak už všechno půjde ráz na ráz jako vždycky. Policejní rojnice, helikoptéry, psi. Dostanou ho, protože v těchto krajích, kde každý každého zná, se nedá nikde dlouhodobě ukrývat.

Zastavil svůj zběsilý běh, svalil se do chladivé lesní trávy a zavřel oči. Bylo mu skvěle. Pomsta se zdařila a diagnostický ústav mu už zase pomalu začínal scházet. Těšil se domů.


Poznámky k tomuto příspěvku
Skafloc (Občasný) - 12.6.2007 > Mazec
<reagovat 
ultrainfernal (Občasný) - 12.6.2007 > Díky, jsem rád, že se líbilo :o)
<reagovat 
celej on (Občasný) - 12.6.2007 > původně jsem chtěl jenom nakouknout, ale chytlo mě to.
Celkem jsem se i bavil tou "nadsázkou" o vojácích a konec taky parádní.
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 15.6.2007 >

jj... knoflíková válka 21. století... líbilo :)

 


Body: 5
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 18.6.2007 > Je to fakt jak opravdové, bezva!
Doporučil 
<reagovat 
 ultrainfernal (Občasný) - 19.6.2007 > Lamarski> Jsem potěšen, že se to někomu líbilo...díkuji :o)
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 19.6.2007 > ultrainfernal> neni z. jen nechapu, dala jsem d a neukazalo se.... tak znovu
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter