Věčné ruce
Prastaré ruce poznaly jen dřinu – do mozolů rostly, spěly k práci, méně k jídlu.
Prosté tvary získaly, jako mají štětcem tahy, a prostě jak´ příroda i zněly;
když výkřik ptáka v lese či jen šustot veverky,
jež vnese do naprostého ticha onen specifický pohyb věků…
běhu za potravou, s ořechem z větve na větev, pro zásoby svoje do výšin,
nad kořen, proměniv se v pahýl, tak jako ruce měnily se –
Rány okusily, bezpráví a rány, drsnosti,
od mladých spratků drzost - a rány;
při navážení se do nich, do jejich nositele, jemuž stále více těžkly;
a když jednou tuhly, dotýkajíce se spasitele,
nikdo neloučil se s nimi, takže staly se zapomenutými
(též rány).
A jeden sochař, v zemi v níž se rozložily,
opět je jizvené pro obec uhnětl.