Na kytaru hrál jsem,

stříbrný sníh byl v

zimních zahradách

a hořel krb, praskal plamen,

nebyl strach…

jen nevládl jsem hlasem.

Tak nemohu říct a děkovat,

že víc hladil jsem štěstí,

dejte koně okovat a milujte život!

Jen on bez ostychu věští,

kdy přijde k Vám návštěva pro

pohlazení.

Zapadlo slunce, jako tisíckrát

a bylo krásnější v očích zasvěcených,

k ránu nechtělo se usínat,

…..pod můstkem kachny proplouvaly,

vzpomnělo se stromů poražených, když

v krbu plápolaly, unikaly.