Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 10.11.
Evžen
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Blanka Savoari z kolekce neo-mytologie
Autor: Arid (Občasný) - publikováno 9.7.2007 (19:16:14)
další>

BLANKA SAVOARI



1

Blanka Savoari otevřela okno a vpustila do bytu čerstvý vzduch. Toho dne ji nečekalo nic zajímavého. Stáhla si tmavé vlnité vlasy sponou a dívala se na sebe do zrcadla.
Měla sen o vlku a ačkoli se toho děsila, nepřikládala tomu žádný význam. „Takové věci se stávají.“ Sundala si noční blůzku a před zrcadlem zkoušela pevnost svých prsou, jež zářily jako půlměsíce.
Zahrada voněla začínajícím létem a vzduch byl plný malých bílých a růžových kvítků. Létaly vzduchem a dopadaly na její lehounký hedvábný plášť a když se dotkly jejích polobosých nohou, zastudilo to. Pěšina vedla od schodů jejího domu k až brance. ‘Tak který to bude dnes?‘, zastavila se a pohlédla k nebi a její obočí se žertovně nadzdvihlo.
‘Zemřít smíš jen párkrát do týdne,’ řekla si. V altánu si zapálila dlouhou cigaretu, chvíli přemýšlela, ale pak se oddala tomu, co měla (skoro) nejradši: splynula s hudbou přírody. Raní slunce stoupalo a pleť země se zbavovala vláhy, což v altánu vytvářelo zvláštní echo. Nemluvě o jemných průsvitech slunce, v nichž tančil prach a stín.
Srdce Blanky Savoari bylo ponořeno v hudbě přírody a příroda byla ponořena v jejím srdci. I bzučení hmyzu se slévalo s prostou přítomností. Ticha, tmy a průseků světla v altánu. Vždyť harmonie není venku ani uvnitř, je to rezonance. Jako když zahrajete na housle tón A a rozezní se také struna A na vaší kytaře, protože je naladěna na stejnou frekvenci. A vlastně se nedá říct, zda tón zní uvnitř či vně kytary nebo kytara sama. Nebo dokonce, zda znění nevzniká až v našem uchu nebo mozku.
Tuto otázku však přenecháme filosofům a vraťme se zpět k Blance Savoari.
Cigareta už dávno ležela uhaslá v ozdobném popelníčku ve tvaru misky, která spočívala na zádech tří slonů z mahagonu.
Uplynulo pár minut nebo celé hodiny? Kdo ví?

„Blanko! Blanko!“ ozval se najednou dívčí hlas, veselý a chladivý jako jitro.
Blanka vyšla z altánu, celá sladká jako ze dřímoty a protáhla se na slunci. Její kočičí oči nepřivyklé dennímu jasu mžouraly směrem k brance, odkud slyšela ten hlas.
„Blanko, poď ven přeci! Kde se zase touláš! To jsem já, Zuzana. Slíbilas mi přeci, že mi ukážeš tu kouzelnou knihu. A teď mě tu necháš čekat! Poď už…“
„Promiň, už jdu,“ usmála se Blanka, když ji konečně poznala podle záplavy zlatých vlasů.
„No to je dost! Paní zřejmě prospala celý den! Ty lenochu !“ smála se Zuzka.
Blanka došla ke vrátkům, „jen poď dál, Zuzko,“ řekla mírně.
„Sem tak ráda, že tě vidím!“ řekla Zuzka a dala jí pusu, „ty máš ale krásné šaty,“ pohladila ji po zádech, aby se prsty dotkla látky. „Jsou z tak jemné látky. A ty květiny a ptáci na tvém plášti… Stydím se vedle tebe, jen se na mě podívej.“
Měla obyčejné venkovské šaty, byla trochu hubenější, ale krásná a o několik let mladší než Blanka.
„Ale di ty. Však k tobě se hodí právě takové. Jsi v nich hezká, jako vlčí mák nebo sedmikráska vprostřed polí, nebo jako potůček co zpívá v lese.“
„Ty si na mě tak hodná,“ pohladila ji Zuzka po rameni, „proto tě mám tak ráda.“
Vešli do domu a seděli na dřevěných schodech a pili indický čaj. A Blanka Zuzce ukazovala různé šaty po babičce, zkoušely si je a smály se sobě navzájem; ukazovala jí čínské vázy z porcelánu se sušenými vonnými trávami, staré renesanční obrazy a hodiny co hrály Chopinovy valčíky, když odbyla celá; hračky a panenky, co mluvily; amulety ze vzácných kamínků, z nichž každý měl magické jméno a přinášel nositeli ochranu proti zlu nebo štěstí v lásce. Jeden si Zuzka chtěla nechat, ale nesměla, protože patřily babičce, jež měla to podivné jméno ‘Dimitria Savoari‘ a jejíž věci musely zůstat na svém místě ponechány usedajícímu prachu a vůni sušených travin, jež naplňovala celý dům.
Pak vešly do ložnice Blančiny maminky Patricie Savoari, kde se oddaly království voňavek a parfémů. Blanka si nanesla na krk kořeněný pomandér z Ambry, zatímco Zuzka dala přednost zlatavé flakónce Luxoru a představovala si, že je královnou ze Sáby a u nohou jí klečí černoši. „Na, vem si tento vějíř s modrými pávy a ovívej mě!“ poručila Zuzka a položila se do křesla a Blanka stála za ní a mávla vějířem, jenž se jí v jejích očích proměňoval v motýla a hladila přitom Zuzku ve vlasech, které přesto přese všechno voněly jako čerstvě posečená tráva a jako seno, které ještě ráno musela Zuzka hrabat a jako dvůr a stáj, ale o tom Blanka mlčela, vždyť ovívala královnu z Arabie Felis! a ta měla právo být dnes šťastná.


2

Michail Arwadzan seskočil ze zídky. Honila ho smečka psů. Při seskoku si roztrhl kabát. Ale co, byl už beztak děravý... mávl rukou. Věděl, že přes zeď psi nemohou, a tak se škodolibě a vítězně zasmál a rozvalil se do trávy. Zapálil si cigaretu a oči mu svítily. Tak přeci! Ach bože, jestli jsi! Již musím být blízko, cítím to. To strašné slunce je ale ještě horší než ta zasraná smečka psů! Po tváři mu stékají krůpěje potu. Je pravé poledne.
Arwadzan cosi zamručí a seběhne po stráni až k řece a pije z dlaní a chlemtá jako bezedný. Když uvidí na hladině svou tvář, zasměje se divoce sám sobě, svým ďábelským očím! a vycení na sebe krásné bílé zuby. A pak že Bůh není! Cha.

-
Blanka Savoari upustila vějíř a přejela si dlaní přes oči. Klekla si a aniž se pohnula, si stále zakrývala oči.
Až po chvíli si Zuzka všimla, že už jí nikdo neovívá. „No tak, ty lenochu, královna se nesmí přehlížet! Královna tě nechá popravit! zasmála se a otočila se. „No tak, Blanko, co je ti? Vše odpuštěno, nenechám tě popravit… už nemusíš klečet,“ smála se Zuzka.
„Poď, pudem ven,“ vzala Blanku za ruku a odtáhla jí ven na schodiště.
Sedli si vedle sebe.
„Víš, chtěla bych ti něco říct… vlastně… s něčím se ti svěřit,“ dívala se Zuzka do země hledajíc slova pro své tajemství… Vzala Blanku důvěrně za ruku.
„Víš, včera sem byla poprvé… s jedním klukem.“ Podívala se na Blanku, „…ale ne jak ty myslíš!“ dodala poplašeně, když spatřila, jak se Blanka už už nadechuje „…ne, nepřerušuj mě nebo to snad ani neřeknu… Potkala sem ho v lese, ukrýval se v chýši, celý potrhaný a zbídačelý, ale hned se mi líbil – víš, takové jasné obočí a divoké oči a jakási síla byla v něm, snad sběhl z vojny, jak říkal. A tak sem mu nosila trochu jídla potajmu. On skoro nic neříkal, a já zpočátku ještě míň. Jen jestli něco nepotřebuje. Byla sem celá nesvá, bála sem se. Ale celý den sem se vždy těšila až večer za ním zas půjdu, až sem pak přes den nemyslila na nic jiného, a nikomu sem o tom neřekla a celý den mě to hřálo a večer sem ukradla ze spíže pár vajec a chleba a časem také deku a staré nepotřebné šaty, a on si mě pak vždycky tak zvláštně prohlížel, až sem se styděla a musela sem o něčem rychle mluvit – o hloupostech, ale někdy se i zasmál a to sem na něm měla nejradši – ty bílé zuby když se smály. A pak se ptal: na mé rodiče, můj věk a na květy, které chodím do lesa sbírat, jak se všechny jmenují… však lidem ze dvora bylo divné, jak často chodím teď do lesa pro byliny, ale odbývala sem je. Nechtěla sem ho prozradit. Vždyť je-li to sběh, pak by ho zastřelili. A i o tobě sem mu povídala, jak jsi krásný a vzdělaná a jak rozumíš různým věcem z knih, které my neznáme, a že umíš podle karet číst. A o tvém krásném domě sem mu taky povídala. Nakonec sem zapomněla na strach a byla sem s ním ráda. A včera sem zas zůstala u něho dýl, až do tmy, dýl než obvykle a on mě zničehonic položil ruku na ústa a pak políbil. A já se toho zalekla, byl to takový zvláštní pocit, ne že bych si to už dřív nepředstavovala, vždyť sem si to vlastně přála, aby to udělal, ale až mě zamrazilo, jak to bylo hezké, ale ze strachu sem musela utéct. A to se stalo včera a já to musela někomu říct. Vždyť kdo jiný by mě chápal a poradil, než Ty,“ domluvila Zuzka a položila Blance hlavu na rameno, v očích trochu toužebného smutku, jak se vyzpívala, ale i štěstí a bláznivé naděje, a té bylo víc, byla jí plná duše.
„Zuzko, Zuzíčku,“ usmívala se soucitně Blanka, „však to je hezké, žes mi to řekla.“
„Chci, aby ses radovala jako já se raduji, víš?“
„Já vím,“ stiskla Zuzce ruku. „A jak se vůbec jmenuje?“
„Já vlastně ani nevím… počkej, už vím, prý mu kamarádi na vojně říkaly Arwo. Ale já mu tak neříkám. Neříkám mu nijak, ani to není potřeba. Chápeš,“ řekla Zuzana.
„A dneska, dneska jdeš za ním zas?“
„Ano, chtěla bych.
Až bude zapadat slunce.
Chtěla bych se mu dát. “

„Ale…“ chtěla Blanka něco říct.
„Neboj, neboj se o mně.“
„Ale…“
„Cožpak ty, ty mi to nepřeješ?! …
Ty, která mi vyprávíš o těch strašných večírcích a plesech, až se za tebe stydím…! “ žďuchla do ní Zuzka rozverně loktem.
„Nevím, mám z toho jen divný pocit,“ řekla Blanka. „Dnes za ním nechoď. Můžeš zůstat na noc u mě, chceš?“ navrhla nesměle.
„Ty tvé pocity! Ty vědmo, už s tím dej pokoj, s těmi předtuchami… Já ho chci dnes vidět. Musím ho vidět! …On je tak zvláštní. Zvláštní člověk je to. Jiní než ti uslintaní kluci z vesnice, co jim teče mlíko po bradě. Je mladý, a přesto starý, jakoby přišel z velké dálky… a dnes na mě jistě čeká, čeká že ho zahřeju….“
„Ty můj blázínku. Co ti tak můžu rozmlouvat? Sama bych bývala udělala to samé, dnes už ne,“ řekla Blanka.
„Já vím, ty jsi na jiné, máš lepší zábavu! Nahá ležíš na stole a páni z tebe lížou kaviár!“
„Ale no tak!“ plácla jí Blanka žertem přes pusu. „Nechme toho. Dnes půjdeš za ním a zítra mi povíš. Ale teď poď se mnou,“ vzala Zuzku za ruku, „dáme si koupel a sama ti umyji vlasy a učešu tě jak se patří, ty královno ze Sáby! Ať se líbíš tomu svému princi!“


3

Když se Zuzana po koupeli oblékla do nových krásných šatů v nádherné barvě vlčího máku, tělo pomazané voňavým olejem z kafru a oleandru, její vzrušení vzrostlo. Ruce se jí neklidně chvěly a Blanka jí rozčesávala proud zlatých vlasů. Slunce se zatím blížilo k zemi a do domu již padaly dlouhé stíny v vlídné oranžové světlo .
„Blanko, já se bojím. Vlastně o něm nic nevím, neznám ho, v tom máš pravdu. Možná bych ta ním mohla jít jindy. Celé tělo se mi chvěje jako před bouří.“
„To nic, Zuzko, jsi jen přecitlivělá,“ řekla Blanka a něžně jí pohladila po tváři. „Dnes je ten pravý den. Pluto je v konjunkci s Venuší, a to znamená vášeň.“
„Ale di ty, na to já nevěřím, ty čarodějko. Radši mi nalij trochu vína.“
„Ale jen kapku. Toto je tmavé víno z Pontu, rozproudí ti krev a neucítíš žádnou bolest.“
„Tak na tohle čarování věřím,“ zasmála ze Zuzka a vypila číši až do dna.
„Ještě jednu!“ zvolala divoce a oči jí jiskřily jako šelmě.
„Poslední.“

„Nuže pojďme,“ řekla Blanka Savoari nedočkavě a vzala Zuzku za ruku. Doprovodila ji k brance a políbila jí na ústa právě v okamžiku, kdy se na nebi rozsvítila první hvězda. „Opatruj se sestřičko, mám tě ráda,“ řekla Blanka a Zuzka se rozloučila dlouhým pohledem jakoby stála před propastí. „Sbohem, kněžno.“
A její rudé šaty se zdály hořet ve slunci.


4

Michail Arwadzan ležel na mechu se zavřenýma očima a usmíval se jako dítě. První co ucítil byl závan parfému a pak vlahý polibek na ústa. Chladivý dotek šelestivých šatů.
Šaty sklouzly dolů, ucítil nahé tělo a tep bušícího srdce,
malé dívčí ňadro, lesní stráň,
vlasy - snad - z hedvábí…


Avšak ještě té noci, těsně po té, co Zuzka prožije nejnádhernější okamžiky svého života v milencově obětí, jí Michail Arwadzan zavraždí a její mrtvé, bezvládné a vyhaslé, téměř ještě dětské tělo pošle dolů po řece. Zvony začnou bít až ráno.

Nyní běží černočernou nocí v podobě obrovského strašného vlka s krvavými tesáky a za hodinu usíná v altánu, na klíně Blanky Savoari.




5

Blanka Savoari otevřela okno a vpustila do bytu čerstvý vzduch. Toho dne ji nečekalo nic zajímavého. Stáhla si tmavé vlnité vlasy sponou a dívala se na sebe do zrcadla.
Měla sen o vlku a ačkoli se toho děsila, nepřikládala tomu žádný význam. „Takové věci se stávají.“ Sundala si noční blůzku a před zrcadlem zkoušela pevnost svých prsou, jež zářily jako půlměsíce.
Zahrada voněla začínajícím létem a vzduch byl plný malých bílých a růžových kvítků. Létaly vzduchem a dopadaly na její lehounký hedvábný plášť a když se dotkly jejích polobosých nohou, zastudilo to. Pěšina vedla od schodů jejího domu k až brance. ‘Tak který to bude dnes?‘, zastavila se a pohlédla k nebi a její obočí se žertovně nadzdvihlo.
‘Zemřít smíš jen párkrát do týdne,’ řekla si. V altánu si zapálila dlouhou cigaretu, chvíli přemýšlela, ale pak se oddala tomu, co měla (skoro) nejradši: splynula s hudbou přírody. Raní slunce stoupalo a pleť země se zbavovala vláhy, což v altánu vytvářelo zvláštní echo. Nemluvě o jemných průsvitech slunce, v nichž tančil prach a stín.

Cigareta už dávno ležela uhaslá v ozdobném popelníčku ve tvaru misky, která spočívala na zádech tří slonů z mahagonu.
Uplynulo pár minut nebo celé hodiny? Kdo ví?

„Blanko! Blanko!“ ozval se najednou dívčí hlas, veselý a chladivý jako jitro.






Poznámky k tomuto příspěvku
JJAARROO (Občasný) - 1.8.2007 >
Body: 5
<reagovat 
Arid (Občasný) - 5.8.2007 > díky za přečtení:-)
<reagovat 
čtenář lamarski - 6.8.2007 > Líbilo se mi to. Velcí znalci historie by jistě polemizovali, já ne:)
<reagovat 
Arid (Občasný) - 8.8.2007 > díky ( být znalcem čehokoli je někdy otrava :)
<reagovat 
sibyla (Občasný) - 22.9.2007 > Pěkné. :-) Takové příběhy mám ráda.
Body: 5
<reagovat 
ref (Občasný) - 9.7.2008 >

Setkání člověka se sebou samým, nebo jen částí? :-)


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Arid (Občasný) - 10.7.2008 > kdo je to ten sebou samý? odpovím si: sebou samý je setkání částí
<reagovat 
mystikus (Občasný) - 16.11.2016 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(1) 4 4 4
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter