Vůně osamělosti plíží se

prázdnými ulicemi

posypanými cukrem dlažebních kostek,

jež skřípe jim mezi zuby,

drtíc ho strachem

před vůní osamělosti...

Osamělost se zastrašit nedá,

poskakuje lhostejně

z kostky na kostku.

Do každé škvíry zapadá,

je jak tmel

co lepí věci pospolu.

Jak neohrožený egoista

podřizuje si vše kolem.

Má škodolibou radost,

když všichni klepou se strachem.

Nehlučný útěk reality,

na tisíce mil daleko.

Chřtány osamělosti se

do němoty zpily.

Už dávno o sobě neví,

samy osamělostí dostiženy!