výběr z textů zkrveživa, vyžvejkanýho_šrouba, no-nexta, znělce a všech těch dalších, kterými jsem trpěl.

nově seřazeno.

DÍROU V PODLAZE

kapr načerno

 

asi rozetnu rez

                    zevnitř

že slunce otrhalo stíny z ptáků

           ztrácím pera, ovadám

vítr mě stéká v chůzi

padnu

                                  z tebe

že slunce rzí se

vcházíš

                    do útoku

 

* * *

 

z prstu ti plavali kapři

sbírali vzduch a třeli šupiny

                                 o rty

a kolem palce

            kruh nedospělých vdechů

a kolem palce

            fronta smrti

 

a tys rozetla rez

                                 o rty

 

* * *

 

tvoje asi

že kyvadlo stojí

                     krade most

tluče ozvěny do jízdy tramvaji

a rovná kapry

 

              do černé

 

 

 

 

víno na kuráž

 

jednou

sklepu z prostěradla zbytky tvých zad

do sáčku od rozinek

mezi suchými hrozny živá budeš

                                       a spustíš víno

budeš portská

jako havran závidím tvým očím tmu

z jižních svahů

a vlasům světlý lem pláží

 

budeš z avignonu

jakubská

a rudou řekou budeš krátit most papežům

mezi světy budeš má

 

budeš z krve živa

 

 

 

 

* (jen šedočerné)

 

Jen šedočerné švy povolí,

zaprší.

 

A z lesa odtečou stíny

obalené jehličím, odteče tma.

Z kořenů uslyším odlétat ptáky,

praskat větve,

z lomu se vyvalí kamení,

vyteče dřeň.

 

A zem,

zem bude tichá, jako vždy.

-

 

Spatříš mě skrz rzivé mříže

a hady stékající sklem.

Křídla rozložím na parapet

a odejdu.

 

Než sečteš déšť.

-

 

Milión a tři tahy tuší.

Tak moc.

 

 

 

 

A řekni, prší?

 

Pod krovy visí pavučiny s úpony jar

a s hroty zim. I s mrtvolami.

Jsme částí deště, sytě sami.

A nad hlavou se střechy sypou.

 

Pavouci v lukách mrtví. Mrtvý.

A přece prší, ještě prší.

 

 

 

 

vranově

 

I.

 

Bylo,

že Dyje zalila se vínem,

že pila.

A pavouci se slezli ze zdí k vodě,

až do korábů

a jako rybář upouštěli v sítích čerň,

ta trpká slunce z polí,

co zkameněla.

 

A bylo holé ráno a v něm

kachňata utápěla kocoviny jako prám

a bylo ráno hluché,

jen z trnoží opadaly seschlé plísně

a kachny rozlétly se.

 

 

II.

 

Tehdy vzduch snesl škraloup na řeku.

Vzpomněl jsem si,

jak moc kysele křivíš trnečná ústa.

Chtěl jsem je popsat,

ale vyšla mi slova příliš zralá.

 

 

III.

 

Byl blázen, kdo do vody zasel trávu.

Chytila se.

V těch trsech se kdysi třeli pstruzi,

dnes byly prázdné.

Přesto jsme dlouho poslouchali,

jak se ze dna drolí sedřené ploutve

a narážejí břehy.

 

Dno bylo černé, že se i voda ztrácela.

 

 

IV.

 

Z křížku nad Vranovem hltali město.

Chtělo pršet.

a rybáři stáli v řece napospas,

jenže dnes bylo syté ráno,

v písku se ťukaly najedlé špendlíky,

ryby odtekly.

 

K tomu drobku světa dole za mostem patřím.

Dokreslila.

 

 

V.

 

Říkal,

že v zimě od břehů vylamoval led,

pavouci praskali a z těl vytékalo bílé víno.

Dnes jich je Dyje plná, přesto chci pít.

Trávy v trdlištích ode dna zlátnou,

ale ta černá v kamení. Až bolí.

Přesto chci pít a zůstat tak.

 

Bylo, že Dyje zalila se vínem, že pila.

 

 

 

 

mořeplavec

 

z oprátky ždímu palce - tají

a na zem odkapává tělo.

mezi čas.

dlažba skřípe pískem, trhá ticho

a pod kůží se křeše vaz.

 

jabloň tě neunese.

prý z ohryzků vykusuješ hvězdy,

rybáři.

 

 

 

 

léto, kdy tály meruňky

 

pamatuji léto, kdy tály meruňky;

 

bílé z pavučin

a režné mezi dužnatými škvory.

shnilé, že odkapalo,

seschlo.

 

jiné,

že tráva ovadla

 

a mravenci zmapovali

vyvrácený strom.

 

 

 

 

zima

 

ťali břízu, že sněhu bylo málo.

nebe zvadlo;

 

                                        má

v brázdách zapuštěné střelky -

žitné nitě a přes obzor srůstá.

ve vsi klekají z věže,

a ta zapadá.

 

větve má,

praskají o suchý vítr, pletou tmu.

rozbitá oka prořezává slunce,

okna rzí se, má.

 

má

a prší do koled.

 

 

 

 

jaro. zase...

 

dítě roztálo

a louže vysychala rychleji

než jsem stačil pít

 

v šlápotách plavala ryba plná mlíčí

průhledná

že jsem přehlédl kosti

a polkl do sucha

 

byla trpká teplá

jen v ocasní ploutvi zastudila

a vylila se

 

ještě jsem utrhl trávu

a pustil po vodě

 

stárnu

 

 

 

 

brácha

 

chtěl bych ti

v košili a teplácích - frajer!

stál na cestě

a čekal. a kolem svištěly mouchy,

jako by ani z pavučin neměly strach.

 

z pavučin.

přece jsme je natrhali pro čerta,

aby nemusel běhat po lese a vyhrál.

aspoň jednou (mami!).

tak četla andersena. bez dechu,

třeba se sama bála.

 

proto teď před spaním pouštíš

"to je jedno"

 

jsme malí kluci.

 

stál jsem na cestě v teplácích, košili

a s otevřenou pusou.

a tys přišel s plecháčkem ostružin

a dal mi je pít.

 

 

 

 

O člověku

 

--

 

Šeptal, zatím mu oči pojídali vlci

a nebe kleslo.

 

V kraji je mrtvo, Jakube,

a hlas prověsil prádelní šňůru na zem,

kdysi se strání hnali býci,

blázniví, aby zdusili oheň v kostech,

spásli hlínu.

A pak jim hrudě propíchala žebra.

Pomřeli.

 

Tiše, aby ho neplašili, nasáli bělma

a polykat odběhli do lesů.

 

--

 

Je mnoho děr,

do nichž po kostech vymluvím člověka.

 

Všechno, co vzešlo z žebra řeže.

Pak zvedl vítr a vymačkal Venuši.

A bylo jasno,

obzor sžíralo slunce jako krev

býčí nozdry,

mlha se vklínila do smrků.

Za vlky.

 

Kdybych promluvil, země by pukla.

Ženou smrt.

 

 

 

 

Pozůstalost

 

Tenkrát

z koberce vyrostly liché stromy.

Cizí, abys je sčesal,

ale tolik tvoje, až bolí.

 

Nad koleny

tlelo bleskem rozlomené tělo

a tepny, až po okraj duté,

šedivěly.

 

Světlo,

příliš světla přeťalo svět ve dví.

Stíny táhnou.

 

A za oknem

slunce povyrostlo o obrys člověka.

Stráží, co pozůstalo.

 

 

 

 

Dospívání

 

Večer,

kdy z ptáků vyzývají k letu

jen prsa napnutá v oblouku lamp

a křídelní kost,

jež občas řízne tmu těžko slyšitelnou čepelí,

jde němou zahradou plnou obličejů panen a dam

vtesaných do stromů.

 

Jako by

hurikán hnal k pobřeží prsteny deště,

hrne před sebou listy kaštanů a lip,

sílí a roste s každým úderem,

tma houstne,

sedá na lavičku, vlny se probíjejí do žil,

do útrob člověka muže.

 

Vždy,

když kaštan vypustí na chodník bělma,

vytrhuje z košile žebro

a hněte dítě, nohy, ruce, obličej bez očí

a tělo šestnáctileté.

Chlapec uloupne oči děvčeti

a za jejím stromem usíná.

 

Až

rozpukne poslední,

vstane a splyne se stromem,

který je mu nejblíže.

Muži se probouzejí:

Ženo má,

vyčkám tě.