Malý génius
Měli ho rádi. Byl společenskej. Rád rozdával věci. Rád rozdával sebe. Nerozdával se proto, aby si skřítky okolo získal. Opravdu mu to dělalo radost. Zároveň ale očekával, a bylo to na něm vždycky vidět, že mu to lidi oplatěj. Z každého slova, pohybu, grimasy bylo cítit, že ostatní nedosahují ani po kolena Jeho Veličenstvu géniovi. Zároveň to ale byl pud sebezáchovy, co ho nutilo být ve společnosti oblíbenej. Chvíle samoty ho bolely. Bolelo ho přemýšlet o sobě, o tom, co dokázal a co dokáže. Bolelo ho být sám, měl možnost nahlížet sám v sebe, ten pohled byl nemilosrdnej a mozek nebral svoje vlastní myšlenky.
Cítil se jako parazit, cítil, že vysává všechny kolem. Samozřejmě, že mu to nevadilo. Byl tak línej, že mu vyhovoval stav, kterej ho zároveň zabíjel. Citovej masochista? Blázen? NE! Rozmazlenej fracek, řeklo by se...
Když se narodil, byl to pro maminku šok.
Chtěla holčičku. Těšila se na holčičku. Nakoupila pro holčičku. Připravila si s pečlivostí sobě vlastní výchovu pro holčičku. Chtěla panenku. Chtěla panenku, na kterou by mohla šít šatičky, panenku, která by byla zároveň ozdobou plesů a zároveň filosofem.
Genialitu měli v rodině. Babička – překladatelka, dědeček – spisovatel a dědeček – profesor čehosi.
Helenka ( jak se původně Jakub jmenoval ) nemohla být jen obyčejná holčička. musela být inteligentní ( kdyby jí měli provést operaci mozku ), krásná ( operace ? ), vzdělaná, sečtělá – prostě skvělá a nejlepší. Ty blbečci tam venku ji musí milovat jako svého boha.
Jakub jí udělal čáru přes rozpočet prostě tím, že se narodil s tou malou, zbytečnou věcí mezi nohama navíc. Šatičky se přešívaly, růžové oblečky a botičky prodávaly a rozdávaly šťastnějším kamarádkám, výchova zůstala. Jenom tu krásu nahradilo víc filosofie a umění a vzdělání...
Chlapi přece nemusí být krásní, pomyslela si, když viděla svého malého synáčka. Měl divnej tvar všeho, co mělo vůbec nějakej tvar. To, že bude mít předkus a podkus a zákus najednou bylo jasný, ačkoliv jeho dásně byly bezzubé. Bezzubé. Všechno na něm bylo bezzubé. Ale jednoznačně mu zářila genialita z očí. Viděla to. Viděla ty neuvěřitelně inteligentní pohledy.
Tohle není dítě jako ostatní. Jakoubek – Helenka všechny převyšuje. A já nejsem jako ostatní mámy, pro které je jejich dítě to nejkrásnější a nejchytřejší na světě, ačkoliv z něj nakonec vyroste idiot. MOJE dítě bude opravdu nejlepší. Ne...já nejsem jako ostatní a ty, synáčku, taky nebudeš.
Jakoubek – Helenka rostl a moudřel a učil se a byl vychováván.
Všechno šlo skvěle. Mluvil samozřejmě dřív než ostatní. Podle plánu měl při zápisu do školy umět psát jako nikdo. Bohužel se zjistilo, že je dislektik. Maminka tím byla v podstatě nadšená. Čím víc práce jí dá vyrobit z něj génia, tím sladší bude výsledek. Toho génia z něj totiž udělá, ať je dislektik, nebo mongoloid, nebo cokoliv jiného. V nejhorším bude geniální dement. Pustila se do zušlechťování Jakoubkova – Helenčina mozku s energií čerstvě nakopnutý smažky.
Jakoubek měl problémy se ženami. Byl panic. Měl spousty kamarádek, se kterými si výborně rozuměl. Rozuměl si s nima tak, jako to dokážou jenom homosexuálové. Možná byl, možná ne. Každopádně si to nemyslel a když ho ve chvílích volna, ve chvílích vnitřní samoty, kterou nenáviděl, protože měl čas řešit sám sebe, napadaly otázky týkající se jeho sexuální orientace, zaháněl je a bránil se jim.
Styděl se za to, že ve svých erotických představách občas vídával nahá mužská těla. Zatím se ale vždycky dokázal přesvědčit o tom, že jsou to jenom nadrženecké představy neukojeného panice. Zatím.
Samozřejmě, že i jeho milostný život byl výrazně ovlivněn maminkou. Nikde se Helenka neprojevila tak, jako ve vztahu k ženám. Kamarádka, pokecat, svěřit se a dost. Nebyl ošklivej. Dokonce i trochu dorostl do svých předkusů a podivných tvarů. Přesto z něj sálalo něco, co ženský sice přitahovalo, ale mělo to svoje hranice, který končily několik centimetrů od dveří do ložnice.
Ukájel se nad pornočasopisama, ukájel se nad svýma sexuálníma fantaziema. Génio – výchova určitě pomáhala tomu, čemu se běžně říká představivost. Čím větší byla jeho fantazie, tím víc trpěl reálný život. Nořil se do svých virtuálních vztahů, čím intenzivněji prožíval lásky a sex v hlavě, tím víc se vzdaloval byť jenom pokusu o sblížení s ženou, kterou právě miloval. A zamilovat se nebyl problém. Byl na míle vzdálen tomu, přiznat nahlas, že i chlapa by z postele nevyhodil a ve snaze svoje homo – tendence a panictví nedat najevo mluvil o ženách a svojí lásce k nim kudy chodil.
A maminka měla radost, Jakoubek – Helenka byl jenom její. Odrazovala ho, kádrovala mu kamarády a kamarádky.
Jakoubkova největší a dle jeho názoru osudová láska se jmenovala Ilonka. Drobné, věčně usměvavé stvoření s kulatým dětským obličejem a výrazně nedětským hrudníkem poznal přes jakéhosi spolužáka. Od začátku věděl, že tohle prostě musí být ona. ONA.
Samozřejmě, že mu to nezabránilo zamilovávat se do všech sympatických slečinek ve svém okolí v marné naději, že jednou už to prostě musí vyjít.
Když se ale dostal k nějaké blíž, dopadlo to vždycky stejně. Ve společnosti ženy se z oblíbeného, vtipného a většinou hodně hlasitého Jakoubka stávala jakási parodie sebe sama. Neustále se zamotával do vlastních frází, docházely mu slova, nevěděl, co říct a když z jeho úst přeci jenom něco vyšlo, znamenalo to většinou pouze prohloubení mindráků.
Čím větší nesmysly blekotal, tím víc se do nich zpětně zamotával. Možná proto byl bratr a ne milenec.
Jednou se stalo něco neuvěřitelného. Ilonka zavolala.
„Ahoj Jakube, nechceš někam zajít. Jsem doma, nudím se, no znáš to.“
Jakoubek se zalknul, neschopnej jedinýho slova. ONA mu zavolala. Několik vteřin nemohl vyblejt písmeno.
Seděli v jakémsi klubu, pili, kouřili, hodně pili a hodně kouřili a když nad ránem vypadli, šlo se jim ztěžka.
„Jakoubku, že dneska můžu přespat u tebe. Víš jak to mám daleko, musela bych jít na nějakou nočku, smrdí to tam a tak.“ na důkaz, že to myslí vážně se vytáhla na špičky a jemně Jakoubka políbila na rty. Tělem mu projel neskutečnej pocit. Trochu zimnice, husí kůže, vzrušení, strach. Chce jít spát ke mně a líbá mě a tváří se jako ještě nikdy. Jasně, že můžeš jít spát ke mně, je to můj sen, chci abys šla spát ke mně, už dlouho to chci.
Jakoubkovi bylo nádherně. Bylo mu jako ještě nikdy v životě.
Ilonka trochu zakolísala, tak jí nabídnul rámě, zavěsila se do něj, šli ulicema, bylo teplo, bylo teplo venku i vevnitř, Jakoubek cítil, že v jeho životě nastává zlom, přichází změna, stane se něco, co otočí kolo dějin, jeho soukromejch dějin. PANEBOŽE! Já si snad zapíchám. Budu spát s Ilonkou, svojí osudovou láskou. Bože...
Když přišli domů, Ilonka předčila všechna jeho očekávání. Odmítla čaj, odmítla kafe, nechtěla panáka. Chtěla jeho. Jakoubka. Jakoubka génia, Jakoubka básníka, Jakoubka – Helenku, Jakoubka teplouše. Jakoubka panice.
Líbali se, hladili se po vlasech, pomalu, něžně Ilonka zpracovávala Jakoubkovi hlasivky a on se třásl po celém těle. Cítila, že tenhle člověk toho za sebou moc nemá, tak převzala iniciativu. Líbala ho na krku, rukou zajížděla pod tričko, líbila se jí jeho chlupatá hruď, jemně mu stáhla tričko a dotlačila ho k posteli. Hlavně, aby se neudělal dřív, než mu sundám kalhoty. Byl by to trapas.
Položila ho na záda a začala si svlékat tričko. Vůně jejího vzrušujícího parfému se znásobila.
Jakoubek zpozorněl. Zná to. Tuhle vůni odněkud zná. Už to cejtil. Je tak krásná a vzrušující. miluje jí. Ilonku. Ne! Tu vůni miluje. Kde jí....
Ilonka se přitiskla ústy na Jakoubkovo břicho, dráždila jazykem pupek. Šla níž, rukou lehce přejela poklopec hrozící výbuchem, rozepnula zip, knoflík...
Kde jsem tu vůni, je nádherná, vzrušující. Ilonka. Ne, ta vůně...
Stáhla Jakoubkovi kalhoty, líbala ho na stehna, ochutnávala třísla, líbala penis přes slipy...
Ach bože, ona...ONA mi to dělá...a jak krásně voní. Ta vůně, ta vůně, miluju jí, Ilonku...ne tu vůni...tu vůni miluju...
Zajela rukou za okraje slipů, začala je pomalu stahovat, líbala jeho chlupy, níž, níž, níž...
Ta vůně, ta vůně, ta vůně...
Jakoubkovi to došlo ve chvíli, kdy Ilončin jazyk poprvé ochutnal jeho penis. Došlo mu to. Ztuhnul v křeči. Všechny svaly v těle se napjaly, mozek vysadil, ztratilo smysl přemýšlet.
Hrubě jí odstrčil.
„Vypadni!“
Údiv, strach, zmatek, nepochopení.
„COŽE!“
„Na nic se mě neptej a vypadni. HNED!“ zařval na ní. „Hned vypadni. VYPADNI!“
Tohle byla hysterie. Nefalšovaná.
Ilonka se vylekala tónu jeho hlasu, vylekala se šíleného výrazu jeho očí. Během několika minut byla venku. Hovado šílený, nikdy už sem nevkročím. Nikdy.
Jakoubek sedí uprostřed svého pokoje na zemi. V ruce láhev vodky. Pije. Ne jako do teď, aby zapomněl. Pije proto, že je konec. Je génius, je skvělej. Nikdo z těch blbečků venku mu nesahá ani po kotníky. Nikdo si nezaslouží, aby mu lízal nohy. Já jsem básník. Jsem chytrej. Jsem bohatej. Lidi mě mají rádi, kurva. Ženský mě milujou, chtějí se mnou spát. Všechny ženský chtějí, abych jim to udělal.
Ta vůně...
Venku svítá. Jakoubek pomalu dopíjí vodku. Láhev prohazuje zavřeným oknem. Tříštící se sklo dopadá na dvůr. Vstává. Ztěžka, ale jde. Otevírá dveře druhého pokoje. Matčina pokoje.
Ta vůně...
Stojí u její postele. Stojí u postele svojí ochránkyně, svého guru, svého miláčka. Dívá se do obličeje nejmilovanější ženský týhle planety. Potom se rozmáchne a doprostřed obličeje na polštáři vší silou udeří. A znova, a znova...
Na matčině tváři výraz nekonečného překvapení. Rána za ránou dopadají na její hlavu. Nemůže se bránit. je zchromlá překvapením. V podstatě ještě spí. Obličej se začíná měnit v krvavou kaši. Matka chroptí, polyká vlastní krev, polyká i krev svojí Helenky.
Jakoubek zvyšuje frekvenci úderů. bije i do břicha, strhává z matky deku, a buší a buší, zabíjí...
„Ty svině! Jak jsi mi tohle mohla udělat. Proč jsi mi to zkazila. Milovala mě. ONA mě milovala. Proč musíš bejt všude se mnou?!“
Z milovaného těla odchází život.
„Proč jsi mi to udělala?“ slzy „proč jsi pořád se mnou. Ta vůně. Tvoje zasraná vůně! Jsi se mnou i v posteli, jsi se mnou všude. Svině, SVINĚ!!!“
Bije a bije a matka už je dávno mrtvá, změnila se v krvavou břečku, na posteli a všude kolem je spousta krve a Jakoubek pořád bije a potom padá doprostřed té hrůzy a vzlyká a objíma zbytky svojí matky. Svojí noční můry. Svojí bohyně...
Vzlyká. „Přece nemůžu spát se svojí matkou. To musí každej chápat, přeci.“
Ta vůně, ta vůně...
|