Poslední pozdrav na cestu za oponu.

Škoda

že Vám nemohu dát ochutnat

svůj chléb

který jsem pekl o půlnoci

kdy všechno ztichlo

jen vteřinová ručička

(ne)milosrdně dělala svou práci...

Člověk si může říkat

co chce

ale nakonec jde spát

se samozřejmou vírou

že se ráno zase probudí...

Možná až poslední dny

se podiví

jak lehce pod ním praskaly větve

když se trmácel hustým lesem

při hledání své cesty

a najednou se cesta ztrácí

a větví je všude plno

jako by právě ony

hrály hlavní roli

od samého počátku.