Upřeně se zahleděl do nekonečné tmy. Jak dlouho už na tomto místě mohl stát? Třicet minut? Hodinu? Nebo snad dokonce dvě? Nedokázal to odhadnout, nejspíš ani nechtěl. A kdy naposledy mu byla taková zima? Snažil se marně hledat ve svých vzpomínkách, brzy si však se zoufalstvím uvědomil, že tolik se zimou zřejmě nikdy netřásl. Připadalo mu, že snad už ani nemá ruce, necítil své prsty na nohou ani na rukou, a přestože měl ruce v kapsách, vůbec to nepomáhalo. Až moc dobře věděl, že si tímto vážně zahrává se svým zdravím. Jenže co když tu bude muset čekat ještě dlouho? Modlil se, aby tomu tak nebylo.

Bezmeznou tmu přerušily dvě nepatrné světla řinoucí se z velké dálky. Zaradoval se. Ačkoliv stále své ruce téměř necítil, přemohl se a pravou vyndal z kapsy. Nasměroval jí do silnice a žádostivě s ní zamával. Bylo přesně půl desáté večer, když ho muž středního věku v černém džípu zachránil od těžkého zápalu plic, který by ho jinak neminul. O minutu později již mladík seděl na předním sedadle. Po dvou minutách začínal cítit své ruce. Po dalších pěti se konečně cítil dobře.

„Řeknu vám, vypadal jste na té silnici opravdu hrozně. Normálně stopaře neberu, ale vás mi bylo vysloveně líto. Vždyť je tam skoro patnáct pod nulou! A zítra to má být ještě horší.“

„Jo, hrozně vám děkuju. Zachránil jste mi život, vážně jsem měl dojem, že už tu neuvěřitelnou zimu nevydržím.“

„A co jste proboha dělal takhle večer uprostřed pusté silnice?“

„Byl jsem se podívat na univerzitě, kam příští rok nastupuji,“ vysvětloval mladík, „Jenže autobus měl konečnou zastávku asi deset mílí odtud zpět. Došel jsem až tam, kde jste mi zastavil, ale dál už jsem neměl sílu. Doufal jsem, že mi někdo zastaví.“

„No teda! A jak dlouho jste tam čekal?“

„Netuším, řekl bych, že tak hodinu. Bohužel jsem ztratil hodinky. To víte, moc lidí nebere v noci stopaře.“

„A vy se divíte? Sám nemůžu uvěřit tomu, že jsem vás vzal. Jak už jsem řekl, stopaře neberu.“

„Opravdu jsem vám vděčný. Víte, strašně se těším domů. Máma už o mě určitě má strach, řekl jsem jí, že se vrátím k večeru. Je fajn, že míříte do stejného města.“

Začalo mrholit. Okolí silnice se z louky změnilo v hustý les. V autě však bylo příjemně, řidič měl naladěné rádio. Chvílemi mlčel a chvílemi se mladíka vyptával na univerzitu, kde se byl dnes podívat.

„Takže fotografování, jo? Také jsem se o to zajímal, když jsem byl mladý. Bohužel čím víc mě začala zaměstnávat práce a na koníčky už nezbyl čas.“

„Já hlavně doufám, že mě to bude bavit. Rozhodoval jsem se mezi tímto a historií. Nakonec vyhrálo fotografování.“

„Uvidíte, vždyť se nic nestane, když vás to nebude bavit. Můžete za rok přestoupit. Školu můžete změnit. Minulost a činy však ne. Bohužel.“

„Mluvíte, jako by jste udělal něco hrozného,“ prohlásil mladík a zvědavě se na řidiče ohlédl.

Muž se na chvíli zamyslel. „Ano, udělal. Ale myslím si, že by měl každý příležitost napravit své hříchy, a přesně to mám dnes v plánu.“

„Vždyť je skoro noc – není na nějaké napravování hříchů už trochu pozdě?“ otázal se chlapec.

„Pokud bych to neudělal dnes, už bych se k tomu neodvážil. A navíc mám dojem, že to je to poslední, co chci udělat.“

Po této větě oba dva asi deset minut mlčeli. Právě hráli hity 80. let, muž zesílil rádio. Mladík však stále přemýšlel o předchozím rozhovoru. Zvědavost se mu z myšlenek stále nevytrácela.

„Co jste tedy udělal, mohu-li se zeptat?“

„Opustil jsem dva lidi, které jsem měl nade vše rád.“

„Proč jste to udělal?“

„Vy se ptáte „proč“? To se já ptám sám sebe již 15 let každý večer, než usnu, a každé ráno, když se probudím. Byl jsem mladý, jen o pár let starší než vy nyní jste, a myslel jsem si, že mě jinde čeká něco lepšího. Víte, člověk si často myslí, že pro něj něco není dost dobré. Až pozdě si uvědomí, že naopak on není dost dobrý pro to,“ vysvětloval muž.

„Moc tomu nerozumím, od koho jste tedy odešel?“

„Opustil jsem ženu a svého pětiletého syna. A právě před čtyřmi hodinami jsem se rozhodl, že nechci a nemohu žít bez toho, aniž bych je opět viděl a pokusil se navázat vztah se synem. To hlavně kvůli němu jedu.“

Před čtrnácti dny slavil mladík jménem Daniel své 20. narozeniny. Jen na okamžik si vzpomněl na svého otce. Představil si, co by se zřejmě dělo, kdyby tu byl s ním. Jak by to asi probíhalo? Bylo by to jiné? Možná by žili na naprosto odlišném místě, v jiném domě a jiném městě. Bez otce však žil 15 let. Nikdy mu neodpustil, že jeho i matku opustil. Byl to pro něj zbabělec, který si nezaslouží život. Dvanáct dní po svých narozeninách se rozhodl, že se pozítří pojede podívat na univerzitu, kde bude studovat. A právě v tomto okamžiku seděl ten stejný mladík v autě s cizím a pro něj zcela neznámým mužem, který mu až do této chvíle připadal sympatický. Právě nyní si však začal uvědomovat strašnou věc, snad si jí ani nechtěl připustit. Je možné, že ten muž, který sedí vedle něj a právě ladí rádio na jinou stanici, je jeho otec? Kolik otců opustilo svou rodinu před patnácti lety ve stejném městě? Mohlo jich být pár, možná desítky. Byla tedy jediná možnost.

„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal se mladík a snažil se, aby jeho hlas nezněl vyděšeně. Moc se mu to nedařilo.

„Myslíte křestní jméno? David.“

Nedalo se říci, že by cítil přímou nenávist. Sám si nebyl jistý. Byl to pro něj ohromný šok a on nevěděl, jak se s tím má vyrovnat. Co má dělat? Má snad toho cizího muže poprosit, aby mu zastavil? Stejně by se s ním ale setkal, našel by ho, vždyť proto sem jede. Cítil na svém těle kapičky potu a jemné mravenčení. Nyní už si byl jist, že nad šokem převažuje nenávist. Musel něco rychle podniknout. Předtím však chtěl zjistit ještě několik věcí.

„A co myslíte, že vám syn řekne, až vás po tolika letech uvidí?“

„Snad mi odpustí.“

„Myslíte, že vám odpustí to, že jste se mu patnáct let neozval,“

„Já vím, jsem naivní. Ale znamená to pro mě všechno, chci, aby mi odpustil a já ho mohl obejmout.“

„Nejsem si jist, zda-li na to máte právo.“

„Proč?.“

„Vždyť vás vůbec nezná, zřejmě si vás pamatuje jen z matných vzpomínek. Dnes je již dospělý, má svůj život. A vy mu do něj chcete vkročit, jako by těch patnáct let nikdy neexistovalo.“

„Já vím, chápu to. Ale já už nemám sílu na to každý den přemýšlet nad svou chybou, kterou jsem tehdy udělal. Chci se mu omluvit. Pochopím, kdy mě nebude chtít vidět, chci ale, aby si vyslechl mou omluvu.“

„A jak mu to vysvětlíte? Jak vysvětlíte, že jste na něj tolik let kašlal?“

„Nemohu mu to vysvětlit.“

„V tom případě si myslím, že vaši omluvu nepřijme.“

„Já doufám, že ano.“

„Já si zas myslím, že nějaké chyby napravit nejdou.“

„Vše jde napravit. Věřím v to.“

Mladík byl čím dál více nervóznější. Věděl, že pokud by měl pistoli, ihned by po svém otci vystřelil. Tolik ho nenáviděl, tolik litoval, že do auta nastoupil. Uvědomoval si, že musí zabránit této bizarní situaci. Začal rychle přemýšlet a snažil se zapomenout na to, že sedí vedle svého otce, kterému tolikrát v duchu sliboval, že ho jednou najde a pomstí se mu. V jeho hlavě se začínal rodit plán, který ho měl zachránit od toho, aby muž vedle něj někdy v životě zjistil, že on je jeho syn.

„Víte, měl jsem jednoho kamaráda, kterého opustil otec v pěti letech. Vše by odpovídalo. I město, kam jedeme.“

„Doopravdy? A jak se jmenuje?“

„Daniel.“

„Vážně? To snad není možné! Taková náhoda, nemůžu tomu uvěřit. To by vlastně ani nebylo tak nereálné. Je ve vašem věku, takže ho znát můžete.“

„Jo, myslím si, že ho znám.“

„V tom případě mi, prosím, o něm něco řekněte! Cokoliv! Mluvil někdy o svém otci, vzpomínal na něj?“

„Ne, nikdy o něm nic neřekl. Mám pro vás bohužel špatnou zprávu a nejsem si jistý, jak vám ji mám říct…“

„Povídejte, ať je to cokoliv, chci slyšet vše o mém synovi!“

„Před osmi měsíci zemřel.“

Černý džíp, který do této doby jel nadprůměrnou rychlostí, prudce zabrzdil. Mladík se lekl. Čekal však, že ho muž slušně poprosí, aby vystoupil a on odjede se svým džípem zpět, odkud přijel. Auto se však během pár vteřin opět rozjelo.

„Zemřel…“

„Ano, je mi to líto.“

„V tom případě skončilo mé hledání. Přijel jsem pozdě. Už tu nemám co dělat. Omlouvám se.“

„To je dobré, pokud zastavíte, vystoupím si. Domů to již není daleko,“ řekl mladík.

„Omlouvám se…“ zopakoval znovu muž. Po tváři mu stékaly slzy a v očích měl prázdný výraz. Přidal rychlost a stoupl na plyn. „Omlouvám se, ale já nemohu jinak.“ Znovu přidal rychlost. Mladíkovy vyděšené výkřiky nebyly v řevu motoru slyšet.

Až po dvou hodinách, téměř o půlnoci, si žena v kolemjedoucím autě červené barvy značky Cadillac všimla černého džípu, který byl nabouraný přímo do jednoho ze stromů v lese. Za několik minut přijela záchranka. Doktor suše konstatoval, že oba dva muži museli být mrví ihned po nárazu. Ani jeden nepřežil.