I.
Bylo to snad včera,
slunce pálilo jako v poledne.
A uspěchaný tok času
cely zadýchaný běžel
svůj předposlední maraton.
Lidé se ho marně pokoušeli dohonit.
A jako noční sen jim vždy proklouzl mezi prsty...
Zanechal po sobě zklamání
- možná i výčitky...
A právě když chtěl jíti domů,
objevila se před ním
hvězda spadlá z nebe...
Byla bledá, zář jí dohasínala,
vzal ji do své náruče.
Jen tak mu před očima umírala
a jediné slovo, co
vyšlo jí z úst, bylo: "čas"...
Chtěla, aby jí dal čas,
prý ještě nehce zemřít!
A on- sklonil se k ní a zašeptal
slůvko navracející mládí a krásu...
A potom...
Jak mu kdysi pravil osud,
sám se rozplynul ve věčnosti...
II.
Stalo se to v pravé poledne
ulicemi pronikla podivná žluť
a mraky na nebi letěly
snad rychlostí světla...
Lidé jako každý den
vedli nepřetržitý boj s časem.
Jen ty jsi tomu shonu unikl,
seděl jsi v jedné z pouličních kaváren
a sledoval nekonečné hemžení kolem.
Seděl jsi jen tak za stolem
a popíjel již druhou kávu.
O ostatní jsi okem nezavadil.
Díval ses na protější stěnu
a v myšlenkách pohrával sis s uspěchaným časem...
Věděl jsi, že ho nikdy nedohoníš,
nemusel jsi, TY jsi byl Pánem svého času.
Mohls ho vidět, cítit,
než se ve věčnosti navždy rozplynul!
|