Kolikrát
jsem si za svůj doposud promrhaný život přál dostat novou šanci, začít znovu.
Přání se zdálo neuskutečnitelné a přitom tehdy stačilo tak málo. Chyběla odvaha
opustit vše co člověk vydobyl, nebo to byl strach ze ztráty jistot či před
krokem do neznáma? Faktem zůstává, že si skutečnost - jak je to jednoduché -
člověk uvědomí, ve chvíli kdy o vše přichází. Doposud jsem patřil mezi početné
stádo, jehož úkolem bylo tiše se pást a nést užitek. Pouze několik jedinců si
osud, mezi početným lidský mraveništěm, vybírá ke svým monstrózním hrátkám. Jak
se později ukázalo, patřil jsem mezi ně i já.
Vyrazil
jsem do ulic takřka bez prostředků. V kapse posledních pár stokorun bez
vyhlídky na další. Moje trvalé bydliště bylo podle zákona přepsáno na obecní
úřad. Jedinou nadějí na trochu peněz, které by sloužily jako stravné do začátku,
byla na nějaký čas podpora v nezaměstnanosti a sociální příspěvky. Problém
byl ale v tom, že jsem jako zkrachovalý podnikatel, nebo jinak řečeno
„úspěšný zanikatel“, cítil pramalou naději na jejich
získání.
Můj
veškerý majetek se skládal z celty, spacího pytle, kastrůlku a několika
kusů svršků do zásoby. Své ostatní oblečení jsem nacpal do několika papírových
beden. Nevěda kam, je odnesl do sklepa a ukryl mezi staré harampádí, doufaje,
že se pro ně někdy, až budu potřebovat, vrátím. Teď, vybaveného tím
nejnutnějším, mne čekal ten nejdelší vandr života.
Jediné,
co mne opravdu odpuzovalo - jak bych nerad dopadl - je to velké množství
zkrachovalých individuí homelessácké obce, které se
v žalostném stavu plouží po ulicích, ku pohrdání a posměchu ostatních.
Mezi ně jsem teď - byť stále ještě v udržovaném stavu - patřil.
Co dál? Naskýtalo se
několik základních možností. Vlastně jich ani tolik nebylo.
Rozhodně
jsem nechtěl skončit zahrabaný v odpadkách městské aglomerace a prosit
jako nějaký živočich o zbytky k jídlu a rum. Základní dvě otázky tedy
zněly:“ Kam jít? a „ Co jíst“.
Za doby svého mládí a
mladické bujarosti - musím to tak nazvat i když si ještě jako stařec zrovna
nepřipadám - jsem jezdíval, jako tenkrát hodně mých soukmenovců s celtou,
po různých koutech naší země. Přitahovala mne romantika a tajemno.
Přitahovaly mne zákoutí, kde člověk mohl ve svých představách proniknout do
času již dávno ztraceného. Rád jsem vyhledával staré stavby - opuštěné kostely,
mlýny, rozpadlé tvrze, a různé zřícené hromady kamení. Byl zde cítit otisk minulosti.
Jako bych slyšel hlasy, žalující na jejich osud. Několik takovýchto míst
mi stále velmi živě utkvělo v paměti a z neznámého důvodu mne doposud
podivně přitahovaly. Měl jsem pocit jako bych k nim a jejich historii odjakživa patřil. Že se mé
tušení příliš nelišilo od skutečnosti, měla ukázat budoucnost.
Otázka, která časem
vyvstala, však zní: Co je to vlastně Budoucnost a co minulost?
(pokračování…)
