Krom snů, z nichž jsem procitl, mi zbyl jen pláč
tmou černou chodím jak bloud
ruce napřažené vpřed
V nejistotě hledám tvůj hřejivý dech
nejedna dlaň se potí, rána jsou zas studená
jak psí čumák a já téměř nahý
vítám den. Vůbec se na něj netěším.
Krom snů, z nichž jsem procitl, mi zbyl jen pláč
solí kropím chodník před sebou
čas, co odvál, odvál. To nevrátí nám zpět.
Jak logické a jak přesné. Přesto však
lidská mysl touží pohnout časem
a chce se vrátit do dob, kdy slunce ještě svítilo,
kdy smích se dal ještě nazvat smíchem,
kdy náruč matky byla otevřená
a každou bolest v nás dokázala utišit.
Tiché objetí. Dávno ztracené.
Krom snů, z nichž jsem procitl, mi zbyl jen pláč