Svět v obrazech – výkladový slovník

Andělé nejsou smyšlené postavičky, jak nám je předkládají malíři. Přeci platí Nezobrazíš. Jedno se jim však upřít nesmí. Dokázali vystihnout vztah mezi námi a našimi anděly. Lépe řečeno mezi člověkem a člověkem, který je andělem seslaným pánem B-h do naší životní dráhy, po které kráčíme. Takový anděl nám má něco předat, ochránit nás nebo s námi v radosti chvíli pobýt. Jeho úkol je stvrzen, jsme-li takovému člověku zavázáni (úcta) a přenášíme si z něho poznatek do svého života.

Den a noc, narození a smrt, levá a pravá hemisféra, muž a žena, akce a reakce, dávám a dostanu, byl jsem a budu. Samozřejmě nemohu opomenout ani dýchání, i když teď ještě nemáte zcela jasnou představu, proč jej zařazuji právě nyní.

Současný člověk zapomíná na nutnost správně dýchat. Každý se tak šidí, okrádá o to, co mu náleží jako každému jinému člověku. Ten, který dýchá mělce, nevyužívá své tělo správně jako prostředku pro komunikaci s vyšším JÁ. Lehko pak bývá unavený, má špatnou koncentraci, ale i odolnost vůči psychické zátěži. Existuje celá řada druhů dýchání, přičemž každé má být intenzivní. Po přečtení návodu, jak dýchat, odložte knihu a zkuste si dech, který je časován. Začneme nádechem, jak jinak, že? Na tři doby se tedy nadechuji, pak na dvě doby setrvám v nadechnutém stavu, následuje výdech na čtyři doby a opět setrvám na dvě doby ve vydechnutém stavu. Měl jsem tu čest seznámit se s ním na lektorském dni, kde cvičení dechu bylo doplněné o různé postoje, sedy a lehy. Pro znalce asijských cvičení nic nového pod sluncem, avšak pro běžného člověka dočista španělská vesnice, neřknu-li tvrdíc, takhle dýchají jen blázni. Jak pošetilé, opakuji, každý okrádá sám sebe. Nutno podotknout, že pauzy mezi nadechováním, resp. vydechováním jsou aplikovány jako relaxační součást dechu, ale při běžném dýchání jsou postradatelné. Tím by skončil obecný úvod – důležitý pro všechny. A nyní nastává čas pro drobení společnosti na věřící a nevěřící. Tak a nevěřící, ty ode mne mají zákaz čtení těchto řádků. Nemají důvod, proč by měli vědět následující, když by to stejně nikdy ve svém životě nepoužili. Teď jsem to nemyslel vážně, jen jsem jel takový ten zajetý stereotyp v lidském chápání a komunikaci. Ať si každý myslí, co chce, k „pravdě“ si musí dojít každý sám. Jakkoliv jsem na tom byl toho času špatně, začal jsem více koketovat s myšlenkou pána B-h. Po nějakém čase jsem se začal modlit. Stále jsem se cítil špatně, ale dostal jsem na výběr. Opustil jsem „tvrdé“ zaměstnání, kde toho bylo na mě příliš a shodou okolností začal pracovat v úplně jiném oboru, než jsem vystudoval. A jsem si jistý, že všechno nebyla říčka náhod, nýbrž příležitosti a možnosti darovány mi pánem B-h. Za každou příležitost a možnost mu děkuji a jsem mu hodně zavázán. Od té doby se můj život ubírá dobrým směrem. Co máme všichni lidé společného je narození a smrt. A samozřejmě také, co je před narozením a co po smrti. Jenže to nevěřícímu nevysvětlíš a tak to má být. Nemyslel jsem to ani trochu urážlivě. Všichni lidé jsou si rovni, vážně! Víra není bojokřičným štítem (bojovat musím vždy jen sám se sebou), ale je světlem, které nad člověkem bdí. O čem to pořád blábolí? Kdy konečně bude to, co nakousnul? Stop. Ano, už budu mluvit. Poslouchejte. Příměrem den a noc je vyjádřena i verbální komunikace - naše mluvení, krafání a co hůř i hádky a nadávání a nejhůř pomluvy. Mluvím, jak jinak, při výdechu. Jinak to zkrátka neumíme. Naproti tomu, když si něco myslím, tak nejsem omezený nádechem ani výdechem. Zkrátka to nějak tak plyne. V tom však bývá problém. Dovoluji si říct, že zásadní. Chceme-li komunikovat s pánem B-h, pak prostřednictvím myšlenek a pozor teď to podstatné - jen při nádechu. Povznášíme svou myšlenku výš, skrze sebe k vyšším hodnotám. Je to tedy pravý opak toho, jak komunikujeme mezi sebou. Jaká to byla zásadní chyba. Představte si, jak pán B-h slyší pouze polovinu Vašich motliteb, Vašich přání. Buďto to nedává smysl a nebo to dá dost práce, aby to smysl dávalo. Říkejte si, co chcete, ale funguje to. Co je nové, je na začátku docela těžké, ale potom, co se s tím sžijete, to budete dělát snadno a přirozeně.

Homosexualita – nejkontroverznější téma. Láska stejného pohlaví je singularitou lidského života. Na počátku bylo jsoucno, jehož tenze osamocení znamenala touhu tvořit, tedy množit – obklopovat se. K obrazu jsoucna tak vznikly „rovnocenné polovičky“, aby mohlo dojít k samotnému aktu zplození. Homosexualita je tedy svou myšlenkou podobna nejvyššímu bodu splynutí, avšak odehrává se na mizivé, pozemsky lidské pudovosti v podobě sebeuspokojování. Duše člověka homosexuální orientace pochází z „vyšších pater“ (uzšího spojení s nejvyšším), jež má na Zemi prvořadý úkol – nepodlehnout svodu zvrácenosti pohlavního styku. Obstojí-li, znásobí svou pozemskou lásku druhé osobě (nehledě na sexuální orientaci) v přijetí splynoucvší nedělitelný nejvyšší celek pána B-h.

Hudba se vyvíjí jako lidstvo samo. Jak líbezné zvuky dokáží vydávat nástroje. Kolik různých kombinací obsahuje hudba? Proč nás těší a čím nás oB-hcuje? Kolik různých žánrů v dnešní době asi existuje? Sice vznikají nové a nové hudební styly, nejspíš se ale jednoho dne vývoj zastaví. Bude totiž uspokojena potřeba všech lidí nebo se kombinace not vyčerpají (to by však dříve před tím padla hranice poslouchatelnosti).

Co člověk, to jiná hudba, která se mu líbí. Ostatní jdou kolem něj. Smutné je, že si lidé povětšinou myslí, že jejich hudba je ta pravá a s ostatními se pak střetávají v názorech, proč je ta má hudba lepší než jejich. S určitým stylem se nesou nepsané škatulky podle toho, jakou skupinou lidí jsou jednotlivé žánry reprezentovány. Nastává soud – technaři jsou feťáci, metaláci jsou vidláci a popíci komerčáci. Jasně, že každej je nějakej. Musím si ale uvědomit, že se kvůli tomu od sebe nelišíme. Jsme stále stejní lidé, z masa a kostí, jen máme jinou představu o tom, který hudební směr se nám líbí. Když bych někomu hanil jeho poslech, jaké by to bylo mně, kdyby mi to samé říkal on? Je to velká nevyspělost říkat, že ta moje hudba je ta nej a ostatní jsou na nic. Diversita hudby je nádherná, avšak člověk jí chápe jako prostředek pro odlišování. Základní schopností hudby je, že nám samotným dává radost, schopnost odpoutat se od problémů a povznést se. Všechny ty pózy jako upnuté věci, kožené bundy nebo bokovky, to je jen výmysl marketingových oddělení, jejichž cílem je zvýšit vyhraněnost posluchače vůči ostatním. Tím zvýšit pocit sounáležitosti ke škatulce a v konečném, právě v tom nejdůležitějším důsledku - pak prodeje. A lidé, jak jinak, jim na to skočí. Každý člověk musí rozlišovat duchovní rozměr hudby, spojitý pocit radosti. Nevnímat hudbu druhých omezeně skrze svoje trička, bundy a bokovky. Toť vše.

Kácení stromu jako smrt člověka. Duše stromu, která byla doposud neměnná, se bude měnit v duši v pohybu. V moment, který se již stal a znovu stává minulostí. Duše (život) postupuje výš ve vývojové linii. Zůstane sice prázdná schránka. Na rozdíl od člověka padlé dřevo najde zcela jistě uplatnění. Co na plat, že nás po smrti sežerou červi (nebo pojmou plameny ohně). Cílem je dojít, krok po kroku, k přeměně pocitu pozemské pomíjivosti v nirvanu. Slovo nirvana přeháním, ale po smrti se oprostím od povinnosti být. Takový pocit snesitelné lehkosti nebytí prostě stojí za to. Kdyby každý věděl, jaký blažený pocit ho čeká po smrti (týká se jen staré duše), už by tu dávno nikdo nebyl. Avšak neradujte se, neboť mnohým zamrzne úsměv na rtech, až dorazí k fázi NIIN (pak je to hoodně hooooodně hustý).

Moderní technologie - jak je dnešní svět nádherně propojený. Stačí, aby se něco šustlo na jednom konci světa a hned o tom ví zbytek. Největším zázrakem minulého století je bezesporu přenos informací éterem z jednoho místa do druhého, aniž by někdo věděl, že kolem něho právě nějaké informace jsou. Pak jen mít know how, jak je zachytit a převést do srozumitelné podoby. Jak moc to na začátku znělo bláznivě. Teorie se vyzkoušela v praxi a hle, ono to fungovalo. Byla to technologická revoluce. Tehdy vůbec lidé nemohli tomuto zázraku uvěřit. Postupem času a vývojem nové technologie byl uspokojen další lidský smysl. Konečně jsme to uviděli na vlastní oči. Konečně jsme zřeli, s kým máme tu čest.

   Neustále však byl rozdělen svět na ten před obrazovkou a za ní. Opět ukázka toho, jak jedna strana ovlivňuje druhou. Nutno říci, že druhá strana raději touží po špatných informacích, nikoliv ve smyslu špatně interpretovaných informací (to ponechme stranou, každý tvůrce ví, jak lze snadno osazenstvo před televizní obrazovkou dezinformovat a jak se toho na objednávku hojně využívá), nýbrž co zlého se druhému člověku přihodilo, abych já sám byl v pohodě, že mě takový osud nepotkal. A to nás do jisté míry uklidňuje. Jak je pro nás blažený pocit tepla a pohodlného posazení v přítomnosti své rodiny, v kombinaci s láhví dobrého tekutého moku, který nás nad to vše umocněně povznáší. Utvrzuje nás v tom, že jsme rádi za to, co máme. A možná v nás zažehne i jiskřičku dobré vůle v podobě ochoty pomoci přispět postihnutým lidem pro zmírnění jejich utrpení. Vzedme se v nás vlna solidarity, což je ohromující síla takového média, jakým televize bezesporu je. Na druhé straně záleží pouze na lidech před kamerou, jak informace o té či oné katastrofě podají a jakou silou nás bombardují informacemi, neboť tak se tvoří síla mediální kampaně. Stane-li se katastrofa v nějakém méně zajímavém místě, je takovému problému věnován zlomek času katastrofy, která se stala v turistickém ráji. Tím ukazuji, jak televize může i díky šíření špatných zpráv pomoci světu. Na druhou stranu, jak je televize pouhým nástrojem manipulace s drtivým dopadem na každého z nás a opět platí pravidlo úzkého okruhu lidí, který bývá režisérem našeho povědomí a názorových pochodů.

   Fenoménem posledních desetiletí jsou bezesporu internet a mobilní telefony. Podívejme se nejprve na technologii, nám obyčejným smrtelníkům, nepochopitelnou. Avšak né z pohledu technického, nýbrž z pohledu do celkového rámce této knihy zapadajícího. Jaká to evoluce. Od primitivních pevných linek se lidstvo přenáší do oblasti regionálních mobilních operátorů, kteří se dále globalizují a postupem času vznikne globální síť podobná internetu. Možná se propojí s internetem a vytvoří ještě vyšší celek, ale to bych raději přenechal lidem zdatnějším tohoto oboru. Na konci opět lidstvo přijde na to, že úplně na počátku všeho bylo slovo. Kdyby nebylo slovo, tak nepotřebujeme takovéhle prostředky. Kdyby nebylo slovo, nevíme jak takovéto prostředky vyrobit a tak dále a tak dále. Takže se dostáváme k onomu vyššímu celku, který má tu vlastnost, že sjednocuje všechny lidi v propojený celek. Jak veliká je touha člověka spojit se a komunikovat s druhým. Zatím víme, že chceme mluvit jen s tím, s kým nezbytně potřebuje a s kým jsme citově v životě spjati. Přejděme do duchovní roviny. Předchozí tvrzení vyjadřuje náš dnešní postoj k duchovním otázkám. Stále sice žijeme v dogma – nikdo nikdy pána B-h neviděl, natož abychom přijímali tvrzení, že každý člověk je jeho stvořením a každý má tu schopnost komunikovat s dalšími lidmi v mimohlasové úrovni. Každý člověk má v sobě vrozenou schopnost komunikovat s druhými a to na podobné úrovni jako komunikuje s pánem B-h. Většinou se spíše v komunikaci obracíme k němu než jeden k druhému. Vzpomeňte, jak jsem psal o propojenosti dne a noci. Stejně jako komunikuji s pánem B-h, můžu vytvářet nadprahovou komunikaci s ostatními. Dnešní technologie je toho jednoznačným důkazem. Učí nás uchopit myšlenku vyšší existence. Vývoj je tedy skrze vůli našeho pána B-h díky lidem nadaným pánem B-h.

   Internet, další neuchopitelný prvek dnešního života. Ovšem né tak neuchopitelný jako mobilní technologie. Internet je více smyslový. Přirovnáme-li mobilní technologii k rádiu a internet k televizi, opět se posouváme, tedy se technologicky vyvíjíme. Člověk při tom vnímá a nějakým způsobem se cítí a zároveň si uvědomuje, že za tím stojí celé množství vybavení poskytující nám tyto zážitky. Nejinak je tomu i s pánem B-h. Dokážeme jej vnímat, tedy přijímat, že něco pociťujeme. Z tohoto důvodu tvrdím, že jako v Našem světě je vybavení poskytující všechen ten servis zvuku nebo obrazu, je i v duchovní rovině pán B-h a jeho vybavení k tomu, abychom jej vnímali. Pro mnoho lidí je však stále neuchopitelný fakt, že se mohou opřít pouze o svou víru. Přijmout nikoliv skrze naše tělo, ale jen díky naší mysli vyšší moc, která chce s námi komunikovat a která umožňuje komunikovat jednomu s druhým, protože jsme všichni součástí jediného celku. Pánu B-h se nic nevyrovná, protože jen on dokáže v našem životě být stálým přítomným pevným bodem a odměňovat. Dobrý člověk dostává příležitosti a platí dalšími dobrými činy. Děkuje modlitbami za všechno, čemu se mu od pána B-h dostává. Za dobré i za zlé, neboť musí umět přijmout trest a uvědomit si, čeho jsem se dopustil. Přijmout to a být za další vývoj zodpovědný, neboť tak člověk roste a povznáší svého ducha.

   Abych nepřešel internet jen tak musím se k němu ještě vrátit. Internet opět poskytuje možnost komunikovat jeden s druhým, ať se nacházejí kdekoliv na světě (tedy v rámci technologické dostupnosti). V této myšlence je dokonalý. Avšak do hry vstupuje lidský faktor, který si negativně podmaňuje jeho obsah. Přítomnost informací poskytující návody, jak může člověk jeden druhému uškodit jdou proti vyššímu smyslu. Na druhou stranu člověk zodpovědný za zveřejnění takových informací se dopouští stejné chyby jako ten, který cíleně takové informace vyhledává. Obě skupiny lidí však bezezbytku dojdou svých činů v posmrtném NIIN, kde všichni do jednoho budeme konfrontováni s pozemským působením. Ať si takový svévolník dělá, co uzná za vhodné. Možná, že ho mine trest společnosti, avšak zcela jistě ho nemine znovuprožívání pozemského života v NIIN. Přejme takovému svévolníkovi rychlé uvědomění k přijmutí osobních chyb a brzkou pokoru a uznání k dalšímu životu, neboť bude-li mít účet pozemských špatných činů dlouhý a nebude-li schopen přijmout své chyby, bude hodně dlouho přijímat utrpení. Z toho vyplývá ohromná příležitost tady na Zemi. Dojít k takovému poznání ještě za svého života, čím dříve, tím lépe. Abych došel uznání vyššího řádu a zbavil se zátěže téměř věčného souzení v posmrtném životě.

Nezobrazíš – a přesto se zobrazovalo. „Proč bychom nemohli zobrazovat, když příští generace tím budou žít každý den po několik hodin.“

Shromažďování lidu při modlitbách – probouzí společnou vůli po komunikaci s pánem B-h. Myšlenka pak nabývá na intenzitě, soustředí-li se na stejnou věc, co největší počet lidí. Především je to však ukázka sounáležitosti, tedy ukázka celku pána B-h. Myšlenka sílí, jen pokud je činěna podle pravidel. Myšlenka nesmí být „znásilněna“ deroucí se další myšlenkou na její místo. Vysilatel musí být zcela oddaný společné myšlence. A pokud provedl něco zlého, musí být pln pocitu, že spáchal zlý čin, za který přijme trest z vlastní vůle. Síla davu je lehce prokazatelná z historie, kdy se lidé řídíc se společnou cílenou emocí, bouřili proti něčemu. Emoce však do motlitby patří jen pokud jsou dobré. V místě davu je vždy tenká hranice mezi dobrými a špatnými emocemi, když není na místě pokora všech jedinců, může o všech rozhodovat jediný člověk. Lidé se v davu zbavují vší odpovědnosti. Přitom motlitba vyžaduje maximální zodpovědnost za sebe sama, kterou tak zodpovídám za celek. Mířím-li svou modlitbu proti někomu stávám se automaticky rakovinotvornou buňkou organismu.

Svoboda slova (demokracie). Jaký to pokrok lidstva. Upuštění od násilného vštěpování nevlastních myšlenek a usvědčování vlastních slov. Díky ti pane B-h, že nám dáváš tento pokrok. Jen lidstvo samo se tak nějak pohybuje od demokracie k utlačování práv. Jak bych teď jinak mohl psát o tom, co se mi zlíbí. Určitě by tomu tak nebylo ještě před několika málo staletími. Díky demokracii odkrýváme podstatu „pravdy“. Často se mýlíme, ale máme prostor, udělat si svůj vlastní názor a tím přispět při hledání „pravdy“. Stejně tak, jako když se náB-htví odklonili od své původní myšlenky kvůli uchopení člověka, který jej postavil jako štít proti bližnímu svému. Jal je za své se samozřejmostí, že jiná „pravda“ neexistuje, a že za ní bude na smrt bojovat. Než padnul, utnul hlavu deseti nevěrcům nebo stu hlav konkurenčních věrců. Proč bychom se ale měli dělit na věřícího a nevěřícího, potažmo věřícího a věřícího. Ať má každý svůj vlastní názor. Taky jsem nevěřil a přistoupil jsem k pánu B-h blíž. Nepřijímal jsem víru skrze mé rodiče, kteří mě nechali pokřtít. Každý má právo na svobodnou volbu. Myslím si, že malé děti jsou-li vystavovány vyšším otázkám způsobem rovnajícímu se biflování, vyroste z něho člověk, který ani nemá potřebu přemítat o pánu B-h hlouběji. Je zkrátka smířený s tím, co ví a to mu k životu stačí. A jak říkám neustále dokola, stejně tak jako rozdíly mezi věřícími a nevěřícími, nemůžeme dělat rozdíly uvnitř věrců, řeknu-li to tak neohrabaně. Pán B-h má nekonečně mnoho podob a jen pokud mluvíme jeho jazykem (tedy přímostí, pokorou, pravdivostí a dobrem) nám bude rozumět bez rozdílu toho, jestli mluvíme k pánu B-h islámu, křesťanů, židů nebo k Bohům dalších náB-htví. S jakou ješitností k sobě přistupuje muž, s přesně takovou pak přistupuje k uchopení své víry. Ješitnost, věřte mi, se svou špatností blíží závisti.

Život (jiný inteligentní život) - všemi dostupnými prostředky se stále více přibližujeme faktu, že jsme ve vesmíru jediní živí inteligentní tvorové, schopni vyjadřovat své pocity. Jak je těžké uznat fakt, že lidské pokolení dostalo příležitost žít rozmanitý život na rozmanité planetě, která oplývá tolika nádherami, nad kterými se člověkovi tají dech. Musíme si uvědomit, že jsme dostali do rukou pořádný poklad, kterého si musíme vážit a nakládat s ním, aby tu mohli spokojeně žít i generace budoucí. Kéž by města a vše, co pochází z rukou člověka bylo více spjato s přírodou a nebyli to dva odlišné světy, které se míjejí. Lidský výrobek se stále povyšuje nad přírodu svou „užitečností“, na úkor prospěšnosti pro přírodu, jakože i my lidé jsme příroda.

   Planetě Zemi se dostalo takové pocty, že byla vyvolena pro život. Dost možná má náš pán B-h i své nadřízené, u kterých si kdysi (čas, tedy pomíjivost je záležitost čistě fyzikální - pozemská) musel vydupat tuto geniální myšlenku, založit planetu a na ní vést život. Žijeme v době, kdy je nezbytné uznat pravost Darwinovi teorie, neboť tím je také stvrzena postupná práce pána B-h na nás samotných, jak nás vytvářel k obrazu svému. Dovolím si také říct, že jsme se vyvinuli z opic, protože náš pán B-h potřeboval „zahradníky“, kteří by se prvoplánově starali o pozemskou zahradu. Chtěl se s námi těšit, avšak my jsme ho zklamali svou lstivostí a chladnokrevností. Teprve až nyní jsme schopni uznávat vyšší existenci v širších souvislostech a né jen na pomezí pověstí.