Nejsou rádi, když mě vidí,

avšak stále něco po mně chtějí,

neustále za mnou slídí

a o lásce něco pějí.

Jsou to lidé

a pořád mě poučují.

Běloši, židé…

Morálně mě doučují.

Já je ale neslyším

či spíše nechci slyšet.

Kvůli nich já ruce nezkřížím,

slyším proto svých špatností výčet.

Všichni na mě zíráte

s otevřenou náručí.

Avšak zle mě vnímáte

Kdo se za mě zaručí?

Ptáte se: „A kde?“

Přece na onom světě!

Je mi zase zle

i v té falešné větě,

kterou na mě mluvíte.

Kázat „správné“

je to, co umíte.

A kázat „mravné“.

Jsem pro vás bezcitným kusem,

jež není s to se ostatním věnovat.

Jsem pro vás naprostým hnusem,

který by měl vám za život děkovat.

V případě, že je vhodné plakat,

chcete, abych plakal s vámi,

já však nebudu podle vás skákat,

nebudu plnit vaše přání.

Mnohdy bych i rád dal najevo cit,

který by ukázal mé nálady.

Bohužel jsem ztratil jedinou nit,

jež klíčem byla této balady.

Neproliji slzy,

ani kdybych o ruku přišel.

Na lítost je brzy,

vzlykat mě nikdo neslyšel.

Až jednou plakat začnu,

budete se obzvláště divit!

Hrůzu já načnu,

a vy se slzami budete živit!