Kruh. Teplota v podzemní místnosti osvětlené svíčkami stoupá. Bubnující stále více zrychlují tempo a mě už nebaví tlouci do hřbetu dřevěné žáby klacíkem, který předtím držela v hubě. Nikoho tu mimo Poustevníka s korou, vyrobenou z obrovské africké tykve a rybářského vlasce, neznám…Vlastně jen z povídání střípky o nich, o altánu v parku, o zlatovlasé nymfě s černovlasými dcerami, které na první pohled vypadají jako její spolužačky, o Mariánovi, andělovi s dredy, kterého mi Petr alias Poustevník musí ukázat už půl roku jen proto, aby mi dokázal že i v dřevěném světě s pleteným kulichem a obrovitým ovčím svetrem jsou kluci s hlubokýma očima a žensky krásnou tváří…

Tak jsem tedy tady, podívat se, s tamburínou od Vánoc, kruh se stává stále více elipsou, až postupně ztrácí tvar úplně. Polystyrénové hlavy s plochým temenem lemují okolní stěny, na stolcích leží letáky s nápisem „Závislost je problém v hlavě.“ Jsme v podzemí protidrogového centra.

Hejkám, povykuju, jak to dělají africké ženy, hyeny, které zavětří pokřivenou mršinu v písku. Pak se proměňuji v arabskou ženu, která alikvotním zpěvem vábí, stejně jako vyhřátým, pohostinným, okrovým tělem do lázně v chýši…

Je tu horko, horko, již nejde rozeznat v dunění bubnů tichý zpěv, zvuk se vzdaluje, všichni zúčastnění zavírají oči, je to jako iniciační rituál před odchodem do válečné pouště, krev se vaří, bubeníci se svlékají, ruce hladí kozí a oslí kožky bubnů stále naléhavěji…Jdeme ven, po schodech na ulici, skrytou v bludišti zastrčených uliček.

„Slyšel jsem, že píšeš!“

„No, něco málo, ale sama bych o tom nezačala.“

„Už mě to tu moc nebaví, je to tu pořád stejné, každý si hraje co chce, rozchází se.“

„Pojď dovnitř, něco tě naučím, když mi sezeneš sirky.“

Učím jej hospodský knóbl, Mariánova tvář se očima soustředí, chvějí se mu dredy, nad překrásnou tváří, ksakru!, uvědomuju si, jak šíleně mě fascinuje ta jeho naivní tvář 19-ti letého kluka.

„Už, už!…vidíš, jsi šikovný, udržel jsi všech pět sirek v jednotlivých prstech. Je vidět, že jsi řezbář.“

„Já si nikdy v životě nemyslel, že budu mít na hlavě dredy, chodil jsem na křesťanskou školu a hulil pětkrát denně už v sedmý třídě.“

„Já si nikdy nemyslela, že se mi kdy může zalíbit kluk s dredama, dokud mě Poustevník nevzal na Colours a u koryta s vodou mě nevyvedl z míry mrkající rastafarián, a že budu kdy učit na křesťanské škole.“

Nevím, jak se to povedlo, ale do kalendáře si maličká blonďatá terapeutka zatím zapisuje, že se mnou počítají, že mi pošle info, že si nemám s ničím dělat starosti…

Jsem plná toho večera, vřelosti, rytmů, jen se dívat a hřát se.

  Včera se mi v hospodě smáli, jeden cikánskej kluk přišel k mému stolu a řekl mi:

„Hele, vypadáš jako chlap, brácha toho fousatýho, který před chvílí odešel, co že ses ostříhala? Takovej děsnej intelektuál z tebe je, dřív jsem si na tebe myslel, byla jsi kóča, ještě pořád jsi lesba? Nějak jsi ztloustla, hele, nešlo by to nějak zpátky, co?, no, čau…Ale jo, oči máš pořád hezký.“

Ještě si vzpomenu, jak mi kdysi sentimentálně vyprávěl o nadržené Španělce, která měla šíleně masitou, obrovitou „kundu“, do které by se vešla i maringotka, že mu ho pořád drtila v rukou, málem mu ho ukousla a pořád opakovala, že chce ještě…

Osazenstvo hospody se očividně bavilo, zřejmě sem nebudu již chodit mlčet, nad čaj, který za to ani nestojí.

  Bolí mě podbříšek, tělo, to vždy, když se vracím z domu, kde mě poučují o tom, jak kálet bez toho, aby nebyla zaneřáděná mísa, kde se recykluje obsah mého koše a vlastní matka ví lépe než já, co na mě čeká v diáři...

Dávám si režnou,  ze stejné sklenice pak slivovici, ikdyž normálně nepiju. Bezďák, kterej ví, že od něj kupuju Nový prostor si už předem přepočítává peníze, u mě se nemohl splést.

  Dole se zatím ozývá píšťala, bubeníci po dvou hodinách extatického vytržení zvolňují, pomalu se jeden po druhém loučí… Zůstávám stát mezi nimi jako jedna z nich, s holkou s knoflíky na podkolínkách a andělským Mariánem, stačila krátká domluva, zjištění, že bydlíme na krok od sebe. Nesu drobné dívce, která vypadá na sedmnáct, ale ve skutečnosti má tři téměř dospělé dcery, buben, zabalený v plátně, které se příliš podobá naší vlajce. Míjíme hospody, dóm, pravoslavný chrám, buben se protěžuje, popruhy se zarývají do ramene.

Byt v nejvyšším patře, ženské království, postele čtyř žen a klavír…Povídáme si, na nízkém gauči, posloucháme Schumanna, popíjíme bylinný čaj z ducháčku. Příjdou mi jako zjevení, se svým světem, čtyři překrásné dívky, pojídáme italský moučník, s křehkým andělem, který usíná v klubíčku s rukama v kapsách, poklesává mu hlava…Já, která se celý život obklopuju jen muži v tu chvíli  uvažuju, jak krásně na mě mluví, jak potichu, jak lahodně žensky, s ženským teplem,...to neznám…Snad jsem v tu chvíli pochopila trochu ten ženský svět, před kterým tak trochu utíkám...

Je půl třetí ráno, do oken doléhá svit poutače z nedalekého sexshopu, musím jít domů, má hostitelka ráno učí a mě ráno vzbudí výjimečně můj milý, s rohlíky a koláčem s opraženými oříšky.

„A Igora, Igora znáš? Víš, že mě učil, že poté, co jsem dostudovala teologii…ale to měl ještě francouzský cop, on je svůj...

"Ano je, mám pro něj mimořádnou slabost, píšu u něj diplomku.

Před týdnem mu tragicky zemřel otec s jeho družkou, a vlastně tak napůl i jejich syn. V noci se otrávili karmou, syn je na detoxu v Praze. Chci, aby mi to řekl on sám, nechci mu kondolovat…Řekl mi to přítel, jeho otec jej učil."

„Janele, děkuji za setkání.“

“Moniko, víš, že jsem si myslela, že jsem ti šíleně nesympatická?, ty taková éterická víla…nenapadlo mě, že miluješ horkokrevnou Itálii, že o ní učíš“, čichám si k zápěstí, k jejímu mýdlovému parfému od Vitoria. Pak opatrně vstávám, abych nepokrčila výpis vysvědčení z konzervatoře její slíčné dcery, která mi připomněla jednu jižanskou krásku z gymplu, která jediná z celé třídy byla ochotná se mnou sdílet lavici.

Svět je malý, vše se vším souvisí…každý každého zná, jen o tom neví…Někdy hledám daleko a netuším, že bydlíme všichni málem v jedné ulici...Mlčím, jdu pokročilou nocí, spát do svého...V batohu s děravým dnem cinkají klíče s rolničkami a tamburína---