Sedmnáct čtyřicet.
Sedím u okna a pozoruji,jak
déšť stéká po listech.
Marnost toho všeho mne pohlcuje.
Vím,že dokud dýchám,tak musím snášet
tuto bolest.
Vím,že nejsem,že nejsem sám,tak proč
mi to tak připadá.
Proč mi připadá,že všichni kolem,
smějící se mým bolestem nechápou,
že i já dýchám.
Jsi se mnou stále tak jako kdysi
v"našich časech".
Ty víš,že dokud mi bije srdce,budeš
se mnou.
Co bych teď dal za to,aby jsi přišla
po té cestě pod duby,s mokrými vlasy
a se slovy:"V každé tmě lze rozsvítit"
Já vím,že dokud dýchám,tak nejsem,ne
nejsem sám.
|