„Vsechno krasne jen nicis a diky svy hnusny naladovosti jen ublizujes. Odkopavas od sebe lidi, kterí o tebe stoji a chteji byt s tebou. Udelal sis to sam!“

Nevěřícně stojím a zírám na mobil. Sám, tady v davu valících se lidí, pirátský ostrov s hanebným pokladem o kterém nikdo neví, kromě jí. A ona teď poslala jeho mapu i svému komplici.

Mám plánek sama sebe s velkým křížem uprostřed ostrova, tam kdesi hluboko, vzdálen vlídnému pobřeží a láskyplnému šeptání příboje. Křížem černým jako duše piráta vraždícího pro potěšení, potěšení z nářku a krvavých slz milovaných obětí. Na větvi mladého leč seschlého stromu vysoko nad zemí plápolá potrhaná vlajka. Zvláštní, není pirátská – s lebkou a zkříženými hnáty, je bílá jako padlý sníh se zmrzlým kusem ledu v závěji.

Ledu?

Ne, to není jen led. Snad.. Ach ne, to je mé srdce.

Bože, ono nebije!