Zapískám naše smluvené znamení. V prvním patře domu se odhrnuje záclona. Vidím Lukyho kudrnaté vlasy. Pokývá hlavou a opět mizí. Sednu si na schody, čekám asi pět minut. „Máš cigára?“ zeptá se Luky místo pozdravu. „Jo,“ odpovím jako tvrďák  hlasem o oktávu nižším. „Hm,“ zamumlá si pod nos a mlčky jdeme ke schodům zámečku. Tam už čeká Michal. „Nazdar Angur,“ pozdravím ho. „Ahoj borcííííí,“ odpoví. Vytahuju krabičku cigaret a rozbaluju jí z boku. Tak to děláme v naší partě. „Jaké číslo ?“ zeptám se. „Čtrnáct,“ řekne Luky. „Šestnáct,“ kontruje Michal. Na krabičce je číslo dvacet. „Kolik?“ zeptá se zvědavě Michal. „Čtrnáct,“ odpovím a Luky se usměje od ucha k uchu. „Ser na to Angur, neštěstí ve hře, štěstí v lásce,“ pronesu ke zklamanému Michalovi. Obal roztrhnu tak, aby bylo číslo nečitelné a nabídnu klukům cigára. Zapálíme si a vychutnáváme tu nádhernou chuť svobody a skorodospělosti.

     „Sem ti to včera domluvil,“ pronese Luky směrem ke mně. Nechápavě se na něj podívám. „ No se Zuzanou přece,“ dodává. Rozkašlu se tak, že mi musí dát Michal pumelici do zad. „Seš chuj, nebo co?“ řeknu Michalovi, jen co popadnu dech. Ale to už se s jejich hlasitý smích rozléhá do širokého okolí.

     „Máš být v pět u věžáku,“ řekne mi Luky, jen co se uklidní. Podívám se na hodiny věže zámečku a zjišťuju, že je za deset minut pět. „No to abych šel,“ pokouším se říct co nejnormálněji, ale jako naschvál mi hlas ujede do fistule. Ti dva hňupové se zase začnou hlasitě smát. Mávnu rukou a odcházím. „Nech nám dvě cigára,“ křičí za mnou Michal. Dělám, že jej neslyším.

     U věžáku jsem něco po páté. Už z dálky vidím Zuzanu. Stojí opřená o dětskou prolézačku, ruce v kapsách a v puse hořící cigaretu. „Ahoj Zuzy,“ pozdravím ji. „Ahój,“ odpoví a usměje se na mě. Vytáhne z pusy cigaretu a naklání se směrem k mému obličeji. Leknu se a o krok ustoupím.“Co jé,“ zeptá se. „S-s-s-e mi dělá opar,“ vyhrknu .“Neva,“ odpoví a vlepí mi hubana. Ucítím směs  vůní potu, tabáku a voňavky. „Co podniknem?“ zeptá se.“Půjdem se projít,“ navrhuju. Souhlasně přikývne a pomalu odcházíme. Po pár metrech mě vezme za ruku. To je strašný. To je ostuda ! Doufám, že nepotkám někoho ze třídy, pomyslím si. Seš nějakej prkennej,“ řekne najednou. „Se ti zdá,“ odpovím a přidám do kroku, aby jsme byli z dohledu zvědavých očí co nejdříve..

     Po cestě vcházíme do lesa a napětí ze mě trochu padá. „Viděl jsi dnes Lukyho?“ zeptá se najednou. „No, neviděl, vlastně viděl,“ vyhrknu ze sebe.“Tak viděl, nebo neviděl?“ dodá zvědavě.“No, potkal jsem ho v obchodě,“ lžu, jako když tiskne.“Hm,“ zamumlá si pod noc.

     Sedáme si na lavičku. Nervózně poklepávám nohou a cítím, jak se mi potí dlaně. Napočítám do deseti a dám ji francouzáka, říkám si. Jedna, dva , tři, počítám, ale to už se na mě vrhne. Líbáme se a já mám pocit, že olizuju popelník. Ale musím to vydržet. Už teď jsem dál, než zbytek naší třídy. Sáhnu jí na prsa. Bože, to jsou normálně kozy, proletí mi hlavou. Jsem čím dál smělejší. Sáhnu jí na koleno, stehno a chci ještě víš. Odstrčí mě a vlepí takového facana, že ze stromu nad lavičkou vystartují holubi. „Cccco děláš,“ vykřiknu. „Si myslíš, že sem nějaká todle, nebo co?“ řve na mě. „A-A-Ale Luky a Angur říkali, že ….“

„Jakože něco bylo jo? To jo. Luky by se furt pusinkoval a Angur utekl ze třetího rande.“

     „Promiň Zuzo, myslel sem…“ pronesu smířlivě. „Tak nemysli vole,“ dostane ze sebe s přicházejícím pláčem. Slzy ji tečou po tváři a hlasitě vzlyká. Snažím se jí pohladit po vlasech. Ucukne. Zvedne se a odchází. Zbytečně na mě houkne : „Nechoď za mnou.“Nechám Zuzu odejít a sleduju vycházející měsíc.