K nevíře:

stačí pootočení ruky.

Nepřibude pohyb, ale dojdou ke mně

věci pomalé a matné,

které mě neprozvoní,

když jezdím do práce,

unikám od hudby ke zprávám a zpět.

Tehdy v kavárně

jako bych otevřel matrjošku,

a jiné oči, skladované v tmě a suchu,

poznaly chodník, stůl a protější tváře.

Dřív znaly jen dřevěnou tmu.

 

Neznám vlastnosti tohoto materiálu

a neznám ani orchidej.

S Kristem si netykám,

ale vybavuju si rodiče:

otec zřídkakdy vzpomíná na mládí,

matka pozoruje kývající se stromy,

podmáčený břeh obnažuje kořeny.

Hrál jsem si s matrjoškami,

které mi dovezli z Petrohradu:

rozpůlit jedno tělo, brnění,

a nalézt druhé, ještě čisťoučké.

Pokojný úsměv tloukl o vnitřek,

a rýh prý bývalo pět nebo šest.

Za nemoci jsem rád poslouchal

pohádky a Mahlerovy symfonie.

Nasadit tón, jehlu a tón,

opakuju si, pak nezáleží,

odkud vypadáš.

 

Jím chipsy a nabízím úsměvy:

mám těch hlenů plnou hlavu,

když přijdou známí s půjčenou glosou,

nechají sklenky pod puštěnou televizí,

zatímco vedle gauče, skrčená kolena,

dozrává k promluvě Jidáš,

bez kterého se neobejdu.

Prostým pootočením ruky

probouzí zištné, nesmyslné gesto a já

otáčím klikou v útlém pařížském metru.

Pod září prvních dojmů

jen bezstarostné tváře,

A., kam jsem to dorazil,

jak se tu zdraví, nevím.

Otvírám ústa před frontou u obrazu,

Svatbou v Káni od Veroneseho

– ty davy nelze pojmout očima

matrjošek, které neotvírají ústa

a nemusí se bát špatných básní

s prostorem i bez něj –

hrají tam tři hudebníci z jedněch not.

 

Děkuju za recepty na čaj,

vybral jsem recept pro slabší povahy:

zalít zázvor; med a citron.

Vida, lze tíhu podstatného

pozvednout lehkými slovy.