Bílá
Probudila se hned za svítání.
Zívla.
Protáhla se,
přičemž zálibně spočinula zrakem
na svém štíhlém tělíčku.
Ještě docela malou chviličku
nebo dost možná celou věčnost
se prostě dál jenom tak válela
a všemi smysly
labužnicky vychutnávala
ono nadčasové NIC.
Potom se rozhlédla.
A uviděla
moře.
Kam jen dohlédla byla
bílá
bílá
bílá
bílá
bílá.
Dokonalá.
Ještě dokonalejší než ona sama.
Nadčasovější než čas.
Nanicovatější než NIC.
Dostala strach.
Nesmyslný, říkáte?
Proč hrůzu z bezchybnosti?
Říkáte,
každý touží
zbavit se chyb
a ohavností,
o které zakopává
krok co krok
den co den
rok co rok
až do smrti.
Dost možná chybné
dost možná pochybné
dost možná ohavné.
Přesto dostala strach.
Že dokoná.
Že bude dokonale pohlcena dokonalostí.
A zbude jen
bílá
bílá
bílá.
Už jí nechutnalo její ranní NIC.
Ba přímo zhořklo na jazyku.
(Ovšem za předpokladu,
že takové NIC
nějak chutná.)
Popravdě řečeno,
nemohla už NIC ani cítit.
Chtěla NĚCO.
Cokoliv.
A tak se odhodlala k zoufalému činu.
Vstala a začala tančit.
Po nekonečném
alabastrovém parketě.
A všude kudy tančila,
po sobě zanechávala
linky
smyčky
kudrlinky.
Tak přišel na svět verš,
po něm další
a další
a ještě jeden,
až vznikla báseň.
No, buďme upřímní,
příliš se nerýmovala,
semtam škrtanec
a dokonce (!!)
pravopisná hrupka.
Tužka si však oddechla.
Jako by z jejího malého
grafitového srdéčka
právě spadl obrovský balvan.
Položila se na své místo
doprostřed papíru
a usnula.
|
