Poprvé jsme se viděly na letním táboře. Mohlo nám být tak šest, sedm let a obě jsme trávily první prázdniny bez rodičů. Staly se z nás velmi dobré kamarádky a jelikož jedna bez druhé neudělala ani krok, začali nám říkat ségry. Jediný rozdíl mezi námi byl ten, že jsi byla o hlavu menší o rok mladší a nejmenovala si se Kateřina ale Hana.

 Velmi jsme si rozuměly a tak není divu, že i po skončení tábora jsme se začaly pravidelně navštěvovat. Zůstalo nám to i když už jsme byly starší.Naše návštěvy byly vždy trest pro naše rodiče. Ale díky tvé sestře, která vždy žehlila naše průšvihy bylo vždy vše v pohodě. Jednou večer po taneční zábavě jsme si povídaly a zjistily, že obě máme stejné přání. Dostat k osmnáctým narozeninám stejný počet rudých růží. Slíbily jsme si, že si vzájemně přání splníme, pokud se nenajde „nějakej správnej chlap“ který to udělá za nás.

Bylo mi skoro sedmnáct, když jsem se dozvěděla o tvém problému. Ale věděla jsem, že sis našla skvělého kluka, který ti velice pomáhal. Jmenoval se Pavel. Přijeli jste tenkrát spolu. Byla jsem velmi šťastná, že jsi bez starostí a neuvědomovala jsem si, že si ty si o mne starost děláš. Nechápala jsem proč a dál jsem vyváděla hlouposti.

Za rok jste přijeli znovu, dostala jsem od tebe osmnáct rudých růží. Byl to můj nejkrásnější dar a slíbila jsem, že ti to oplatím. Domluvily jsme se, že za rok přijedu já za tebou měla jsem jen čekat až mi zavoláš.

Byla středa  tři hodiny odpoledne a zazvonil telefon. S radostí jsem ho zvedla, ale po pár slovech se mi začala vytrácet barva z obličeje. Byla to tvoje sestra a to co řekla se mi vrylo do paměti: „Katko, Hanička už není. Byla to ta rakovina“  Těch pár slov mi změnilo život.

Přesně na den tvých osmnáctých narozenin, se spouští bílá rakev na dno hluboké jámy. Na jejím okraji stojí Pavel a dívá se jak jím hozené rudé růže dopadají. Jediné tvé přání bylo splněno. Osmnáct rudých růží udělalo tečku za tvým životem.