Ony dny pořád na něco sahal.
Vole. Volenka. Vole. Lenka. Stáňa, Anna, Judita, Petra. Hanka.
A kohopak to taháme z osudí, copak to tu máme? Marta.
Marta měla ztepilý hlas. Objímal ten hlas, opíral se o něj a vyryl do něj srdce s jejich iniciálami. Často ten hlas slýchal, když zvedl sluchátko neexistujícího telefonu a vytočil její neexistující číslo. Marta tancovala výborně.
Pak tam byl ale ten čahoun. Vzpomíná si dobře. Měl skoro čtyři sedmdesát, hadí oči a při valčíku otíral temenem vápno ze stropu sálu. Pronásledoval je, jeho a Martu, na každém kroku, omotával se kolem nich jako šál a jako hrachor, jako krajta a jako vikev.
Před prodlouženou si napomádoval vlasy dvojnásob a natřel se psím sádlem. S Martou v náručí unikl čahounovi do noční Prahy, kde ji vylekal svými plány do budoucna. Stejně už propadla hadím očím.
Vole. Volenka. Vole. Lenka. Stáňa, Anna, Judita, Petra. Hanka.
A kohopak to taháme z osudí, copak to tu máme? Jana.
Jana, Jana, Jana, která sloužila čaji. Vlál za ní ulicí a její uši se zvolna měnily na šálky se zlatým lemem. Číhával na ni před gymnáziem a jako návnadu kolem sebe drobil knížecí jména: Křesomysl, Nezamysl, Neklan.
Psával jí dopisy na čajové lístky a posílal je pak sám sobě, protože její adresu neznal. Nad pískající konvicí z nich odlepoval známky. Plánoval, že až z nich bude komínek na půl metru vysoký, uváže si na krk oko, vyleze na komínek a komínek si podrazí. Žil asketickým životem, kaváren nenavštěvuje.
Vole. Volenka. Vole. Lenka. Stáňa, Anna, Judita, Petra. Hanka. No jo, Hanka.
Měla přijít na začátek a je na konci. Hanka je totiž první, prvotní, kostra příběhu. Jenže náš hrdina – a snad pomalu nastal čas ho představit – náš hrdina už to nedokáže srovnat popořádku. Jak daleko, jak daleko jsou první chloupky!
Náš hrdina, říkejme mu tajemný Em, poněvadž čas představit ho ještě není a bojím se, že lidstvo pro to nebude patřičně zralé nikdy, náš hrdina jezdil na čundr s kostrou. Ta kostra měla čtyři ruce, dvě navíc jí přidrátoval syčák Macháně, když byl za trest trávil zbytek svých hodin v přírodovědném kabinetu. Měl vyprášit vycpaného jezevce, lišku, mravenečníka, bobra, kunu, kolčavu, žraloka a přeleštit jim oči.
Ta kostra byla Hanka, pořád se smála. Nosila mu usárnu a krmila ho zlatoočky, pestřenkami, u rychlých vodních toků loupávala chrostíky.
Vole. Volenka. Vole. Lenka. Stáňa, Anna, Judita, Petra.
Ne, neměl štěstí na děvčata. Nosila po kapsách příliš mnoho elektřiny a jemu se z toho ježily chlupy na nohou, nadouvaly mu nohavice, že měl nohy jak konve. Rudý hanbou uchyloval se v rozpacích k zalévání petunií.
|