Stál na rohu ulice Koncová a Zapomenutá. Zlatnictví, kam mířil, bylo na druhé straně Zapomenuté, asi padesát metrů od něj. Povzdechl si, strčil ruku do kapsy a zkontroloval, jestli mu náramek náhodou nevypadl. Věděl, že ne, ale jeho mysl ovládaly posledních deset minut naprosto obsedantní myšlenky, takže kapsu kontroloval každou chvíli. Spocenými prsty přejel po náramku a na dalších pár vteřin, než ho opět zkontroluje, se mu ulevilo. Najednou na svých zádech ucítil cizí ruku, rychle se otočil a spatřil ženu kolem třiceti let. Mohla být starší, ale vlastně i mladší, proč ne, on nikdy neuměl tipovat věk. Proto se nikdy žen neptal na stáří, bál se, že by ho neminula odpověď „Tak hádej, kolik mi může být,“ a on by se zbytečně ztrapnil.

„Ahoj,“ prohlásila žena a usmála se. Vlasy měla zapletené do copu a byla docela hezká.

Přemýšlel, jestli jí už někdy viděl. Měl by jí snad znát? Ta jeho zatracená paměť na tváře. Nejenže neumí tipovat věk, navíc si ani nepamatuje obličeje, což není zrovna vhodné pro seznamování se s ženami. Koukal se jí do obličeje a snažil se poznat nějaké rysy, které by mu pomohly k tomu, aby zjistil, o koho jde.

„Jak se máš?“ promluvila zase ona. Nevypadalo, že by jí vadilo, že jí zatím ani neodpověděl na pozdrav.

Modré oči, světlé vlasy. Zná nějakou takovou? Určitě jich zná mnoho. Zadíval se do jejích očí pořádně a zamyslel se. Dokonce zapomněl zkontrolovat kapsu, jestli v ní má stále náramek. Přemýšlel. Najednou vytřeštil oči a zhrozil se. Mohla to být snad ona? Litoval, že se tehdy tolik opil, ale bez alkoholu by to prostě nedokázal. Jenže co teď? Přišla si snad pro ten náramek? Nebo ho chce udat? Sledovala ho? Nevěděl, co dělat, nebyl si jist, že to je vážně ona. Jestli ano, tak je s ním konec. A jak se vlastně jmenovala?

         Snažil se vybavit si průběh toho večera. Nejdřív seděl v baru, tedy spíš v hospodě, místní to ale vždy nazývali bar, snad aby jim to přišlo více vznesené. V peněžence měl pár posledních drobných, kterými stěží mohl zaplatit útratu. Věděl, že to dvou týdnů musí zaplatit nájem, jinak ho vyhodí, od nikoho si půjčit nemohl, dlužil snad už každému. A najednou jí uviděl, seděla v rohu místnosti, celkem pěkná, snad. Měl už v sobě několik piv, takže pěkná mu přišla téměř každá. Sedl si k ní a po chvíli už byli u něj v bytě, který za dva týdny možná už bude patřit někomu jinému, pomyslel si. Nebylo to nijak náročné, i ona byla opilá, takže žádné přemlouvání, musel si však dát ještě dva panáky, vždyť hodlá udělat dost špatnou věc a alkohol mu pomůže, otupí svědomí. Potom, co se s ní rychle pomiloval a ona usnula, se zvedl a šel k její tašce. Záhy zjistil, že v peněžence nemá skoro nic. Co teď? Pohlédl na ni, stále spala a vypadala docela roztomile. Na její ruce byl zlatý náramek, působil draze, mohl si však být jistý, že je pravý? Nebyl čas na přemýšlení, sundal jí ho z ruky, schoval do zásuvky a lehl si zpátky vedle ní.

Ráno se s ní rychle rozloučil a další den zašel do zlatnictví. Měl štěstí, náramek měl cenu, a to dost vysokou. Jenže si to chtěl promyslet, chtěl zajít ještě jinam, zjistit, kolik by mu nabídli na dalším místě, řekl si, že následující den zajede do jiného města, přece jen to bude bezpečnější. Další večer, v neděli, to odložil na pondělí a takhle to šlo dva týdny. Dnes si s hrůzou uvědomil, že má zítra poslední den na zaplacení nájemného. Nedalo se nic dělat, musel náramek prodat ve zlatnictví, kde už jednou byl.

Stále stála vedle něj. Prohlížel si její vlasy a na chvíli byl přesvědčen, že tehdy v noci měly jinou barvu. Jenže tehdy v noci byl opilý a na obličej se nesoustředil.

„Ahoj,“ odpověděl jí. Chtěl jí oslovit i jménem, jenže jakým? Klára? Ano, na zlomek vteřiny si byl jist, že mu tenkrát řekla, že je Klára. Anebo Lenka? Je možné, že to byla Lenka?

„Poznáváš mě? To jsem přece já, Helena!“

Tak tedy Helena, žádná Klára, žádná Lenka. Jména si taky nepamatoval.

„Poznávám, Heleno! Co ty tady?“ řekl. Co jiného mohl dělat? Utéct? To snad radši ne.

„Vydala jsem se na výlet. To víš, Marku, dlouho jsem tu nebyla.“

Slyšel dobře? Řekla „Marku“? Vždyť on se tak nejmenuje, chtěl jí to říci, najednou si ale uvědomil, že jí tehdy mohl říci jiné jméno, vždyť jí plánoval okrást, takže bylo dost pravděpodobné, že si vymyslel, jak se jmenuje. Dva týdny – dlouhá doba? Je ironická, to není dobré znamení.

„A jak se máš? Ještě děláš v novinách?“

Co si to jen všechno tu noc vymyslel? Že dělá v novinách – jak ho to mohlo napadnout? Alkohol mu zřejmě pomohl vymyslet si skvělé lži. Začal být nervózní, nevěděl, co všechno jí napovídal, byl si však jistý, že jí musí být jasné, kdo jí ten náramek vzal. Proč by sem jinak přijela? Šperk má cenu, ona navíc asi není bohatá, jak podle obsahu peněženky poznal. Strčil ruku do kapsy, vytáhl náramek, málem mu vypadl, nevadí, hlavně nesmím být nervózní, ona mě nechce udat, prostě jí ho vrátím a vymyslím si nějakou výmluvu, podíval se jí do očí, stále se smála, ale proč?

„Když jsi odešla, všiml jsem si, že na zemi leží tenhle náramek, jenže jsem neznal tvou adresu. Už dva týdny bloumám po městě, ptám se lidí, jestli tě neznají, popisuju jim detailně tvou tvář a říkám tvé jméno. A teď tě potkám! To je ale náhoda, na, vem si ho, je tvůj.“

„No teda…“ koktala dívka, on se však otočil, rozeběhl se, už byl pryč ze Zapomenuté, zahnul do jedné uličky, pak do druhé a zapadl rychle do hospody, kde ještě nikdy nebyl. Oddychl si, snad ho neudá. Objednal si pivo a přemýšlel nad tím, že nebude mít na nájem, že ho vyhodí z bytu. Jenže stejně to je lepší, než aby seděl ve vězení a celé město vědělo, že je zloděj. Vypil jedno pivo, vypil druhé a začal opět vzpomínat na tu noc. Najednou se zhrozil, vzpomněl si totiž na kus rozhovoru, který s ní vedl, než se s ní vyspal a okradl ji. Možná právě pivo mu pomohlo si vzpomenout a nebo se mu jeho svědomí krutě pomstilo. Každopádně se mu ta vzpomínka vybavila tak jasně… Nemýlil se, říkala mu, že se jmenuje Klára, dokonce se mu konečně vybavil její obličej, ale byl šokovaný, jelikož to nebyl obličej ženy, které právě dal onen náramek. Byla podobná, ale vlastně úplně jiná, nedokázal to posoudit, byl si však jistý, že to nebyla stejná žena. Kdo tedy ale? S někým si ho ta žena na ulici také musela splést, s nějakým starým známým, možná kamarádem, spolužákem, to je mu teď jedno, zvedl se a utíkal zpátky do Zapomenuté. Samozřejmě už tam nebyla. Byl naštvaný, nejraději by si nafackoval, jediné, co teď může udělat, je jít domů a začít si balit věci, protože peníze na nájem nemá a pokud by snad někoho opět neokradl, tak je ani nikde nesežene. Došel až na konec ulice, právě se ocitl vedle zlatnictví, kam chtěl náramek prodat. Nakoukl do výlohy a ani ho nepřekvapilo, co uviděl. Na červeném polštářku ležel zlatý náramek, který byl ještě před dvaceti minutami v jeho kapse. Cenu měl takovou, že by za něj zaplatil nájemné na rok dopředu.