Na opuštěném schodišti vedoucím do podkroví seděla nejstarší dcera zámeckého pána a hrála si se svým tělem. S výrazem neskonalého štěstí obracela zrak ke stropu a slastně pozorovala popraskanou omítku. V tu chvíli neexistovalo nic krásnějšího. Zažloutlý povrch zdobený krajkami zaprášených pavučin však v jejích představách vypadal jako nádherná krajina s jezerem, ve kterém se koupe švarný jinoch. Samozřejmě na sobě neměl jediný kus oblečení. Právě když se rozhodl, že vyleze na břeh a osuší se, zděšeně pohlédl na zelený pažit. Svršky byly pryč. Nějaký zloděj mu je ukradl.

„No tak polez, hošánku!“ zašvitořila najednou na představu a před nosem mu zamávala imaginární hromádkou oblečení, „nebo chceš jít domů s holým zadkem.“

Vysněný mladík byl jako obvykle velice hloupý a místo, aby si zakryl partie trsem rákosu, co rostl nedaleko, přijal její výzvu a pomalu vylezl z vody.

Prásk! Něco jí spadlo na hlavu. Jezero se změnilo v zažloutlý strop a místo partií spatřila zadeček vypaseného pavouka.

„Do háje, co to bylo?“ křikla zlostně a rukou si přejela po zhmožděném čele.

Rozzuřeně se rozhlédla kolem sebe a zrak jí padl na skleněnou skříňku v kovovém rámu povalující se na úpatí schodiště.

„Tady si to někdo pořádně odskáče!“

 Spěšně si upravila spodničku, seběhla ke skříňce a naštvaně do ní kopnula. Špatně mířený úder střevícem způsobil nejen zlomeninu palce, ale také překvapivě otevřel víko.

Ze skleněného vězení vypadla prazvláštní růžička. Fialové poupě na dlouhé stopce bez jediného listu, pouze s malinkým výrůstkem schovaným těsně pod okvětními lístky.

„No toto, růžový mutant,“ vyjekla dívka překvapeně a sebrala květinu ze země.

Uplynul sotva týden a sloužící začali pociťovat, že s nejstarším potomkem svého zaměstnavatele není něco v pořádku. Tak za prvé přestala nosit bílou bezpečnostní škrabošku zakrývající nezvyklou dominantu jejího obličeje. To by nebylo až tak hrozné. S její odlišností byla většina z nich obeznámena již prvním dnem, kdy nastoupili do služby. Jenomže, pak tu byla ona květina, přízračně se vznášející nad podlahou, s níž dívka vedla neustálý dialog. Děsivá kombinace obou elementů dokázala vyvést z míry nejednoho zámeckého obyvatele. Takže pokud jste nutně potřebovali znát přesné místo, kde se právě dívka s růží pohybuje, stačilo jen naslouchat vyděšeným skřekům služebnictva. Čím hlasitější výkřik jste zaznamenali, tím bylo nad Slunce jasnější, že i vy za chvíli zaječíte.

Rodiče majíc obavy o duševní stav své nejstarší dcery, nechali povolat lékaře. Jenže růže vycítila blížící se nebezpečí a způsobila, že milého lékaře těsně před příjezdem postihla „menší“ nehoda. Stačilo jen kontaktovat pár příbuzných v podzámčí a v okamžiku, kdy se kočár s červeným křížem blížil k zámku, vyrazily z úkrytu šlahouny šípkového keře, obmotaly se mu kolem kol a strhly celý povoz do příkopu. Aby měly křoviny jistotu, že je nebezpečí zažehnáno, potěšily svou pichlavou přítomností všechny cestující včetně spřežení čtyř vraníků. Toho dne do zámku nedorazil jediný kočár. Ani kočár komtesy Liběny, která hodlala navštívit své příbuzné za účelem výpůjčky značného finančního obnosu.

         „Ta růže je posedlá ďáblem!“ prohlásil zámecký pán v okamžiku, kdy už podobná nehoda postihla pátého lékaře včetně několika dalších příbuzných a pohrozil dceři, jestli se květiny nezbaví, tak povolá vymítače nebo v nejhorším případě zahradníka.

„To v žádném případě!“ namítla dcera a vztekle dupnula střevícem, „to já jsem posedlá! Posedlá tělesným chtíčem! Je mi skoro třicet a ještě jsem svobodná. Kdepak jsou ti ženiši, co jste mi naslibovali, no?“

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?“ osopil se otec, „přece víš, jak moc se snažíme!“.

„To si dokážu živě představit! Je mi úplně jasné, že všechny schováváte tady pro Růžu!“ ukázala na slintající mimino hrající si ve zlaté ohrádce, „sotva začne mluvit, už jí zasnoubíte s nějakým šilhajícím princátkem. A já zůstanu na ocet!“

„Tak to není pravda, Kyklopečko,“ snažila se zklidnit situaci zámecká paní, „tvůj ženich už co nevidět zaklepe na zámeckou bránu.“

Kyklopka překvapeně zamrkala okem. „Fakt?“

„Maminka má pravdu, zlatíčko,“ přisvědčil otec a spiklenecky pohlédl na manželku.

Dcera radostně objala růžičku. „A kdo to je? Vyprávějte! Přehánějte! Čí budu nevěsta?“

„Budeš nevěstou Krista!“ prozradila máma a vyprskla smíchy, „ještě dnes tě pošleme do kláštera a bude z tebe jeptiška.“

V tu chvíli do přijímacího sálu vběhl mohutný pacholek. Omráčil Kyklopu ránou do hlavy, přehodil si bezvládné tělo přes rameno a odkráčel s ním pryč.

„Tak a problém s neposlušnou dcerou je vyřešen,“ oddechl si otec a spokojeně se usadil na měkkém křesle.

„A co uděláme s tímhle?“ ukázala jeho choť na vyděšenou růži.

„Šup s ní do krbu,“ reagoval manžel pohotově a pokynul sluhovi. Ten poslechl svého pana, sebral nebohou květinu a odevzdal jí do náruče ohně. Jenže to neměl dělat.

Krb explodoval. Kusy opracovaného kamene vystřelily do vzduchu a jeden z nich jako šrapnel zasáhl zámeckou paní přímo mezi oči. Ta ani nestačila heknout a svalila se s dírou v hlavě k zemi. Vyděšenému sluhovi další úlomek zlomil vaz. Poslední přeživší se vrhnul k ohrádce a v poslední chvíli uchránil nemluvně před salvou kamenů. Pak se rychle schoval za křeslem a doufal , že už ho nic horšího nepotká.

Z trosek krbu se vyplazily obrovité šlahouny. Pomocí čichových receptorů okamžitě rozpoznaly pozici úhlavního nepřítele. Prudkým pohybem odhodily křeslo stranou a obmotaly se zámeckému pánu kolem hrudníku. Vřískající dítě přimáčknuté na otcovo tělo si to ale nenechalo líbit a naštvaně se zakouslo svým jediným mléčným zubem do zlotřilého šlahounu. Rostlina sebou bolestně škubnula a povolila sevření. Zámecký pán se svalil k zemi jako pytel brambor, zatímco mimino dál zůstalo zakousnuté do dužniny.

Ze vzniklé rány začala vytékat bílá sirupovitá šťáva. Nemluvněti očividně zachutnala, poněvadž odmítalo povolit stisk a začalo ji dychtivě sát.

„Pitomé mimino!“ zaklela v rostlinštině zmutovaná růže a dobrovolně si amputovala napadený stonek. Jako každá inteligentní rostlina měla totiž jisté morální zásady, mezi něž patřilo ušetřit sazeničky nepřítele. Rozsévač však takové štěstí neměl. 

Zatímco rozzlobená růže nemilosrdně zlikvidovala zámeckého pána, její milovaná majitelka byla naložena do černého kočáru připraveného na nádvoří. Pacholek s hrbem na zádech zrovna zabouchl dvířka a dal povel kočímu, že může vyrazit na cestu.

        Kyklopa se konečně probrala. Zamžourala okem a na okamžik nechápala, co se děje. Jak to, že vidí trojrozměrně? Co sakra dělá sama v kočáře? A kde je růže? Nesnesitelná bolest hlavy a pohmožděnina na temeni však mluvily za vše.

„Ty mrchy!“ zaklela zlostně a rychle nahmátla kliku ode dveří. Bylo zamčeno.

„Do háje!“ Přejela pohledem po zaskleném okénku a došla k rychlému rozhodnutí. Obalila zápěstí do nařasené suknice a s představou, že mlátí svou guvernantku, udeřila do výplně. Tabule skla raději nekladla žádný odpor a zachránila si holý život skokem na vydlážděné nádvoří.

Ozvalo se švihnutí biče a kočár se dal do pohybu.

„To ne!“ vyjekla Kyklopa. Rychle vystrčila hlavu z okna a spatřila, jak se neúprosně přibližuje k hlavní bráně.

 „Sakra, co teď?“

 Odpověď byla prostá. Když vydrží ve stejné pozici ještě několik vteřin, urazí si hlavu o kamenný portál a fádní sgrafitovou omítku ozdobí krvavá moderna. Kyklopa sice ráda malovala abstraktní obrázky, ale v tuto chvíli neměla na tvorbu ani pomyšlení. A tak raději zalezla zpátky do kočáru.

Mezitím si prchajícího skla všiml jeden ze sluhů a rychle upozornil strážné. Trojice ozbrojených mužů okamžitě vyrazila ze strážnice, jenže ke všeobecnému údivu nezamířila ke kočáru, ale docela jiným směrem, pryč ze zámku.

Země se začala otřásat. Zažloutlá sgrafitová psaníčka vyrytá do omítky popraskala a popadala na zem. Z nitra budovy se vyvalilo klubko psychicky narušených šlahounů. V návalu amoku vyrvalo několik pískovcových sloupů podpírající systém arkád a výstražně jimi pohrozilo na hlouček lidí seskupených na nádvoří.

Komorná se sluhou, podkoní a tři kuchtíci ztuhli na místě a nevydali jedinou hlásku, což naštvanou rostlinu poněkud vyvedlo z míry. Na okamžik nevěděla, co má dělat a tak si bezradně přehazovala vyrvané sloupy mezi šlahouny.

Kyklopa uvězněna v ujíždějícím kočáře se naposledy pokusila o útěk. Jakmile spřežení vyjelo ze zámecké brány, vystrčila hlavu z okna a rozhlédla se kolem sebe. Už čekala, že jí do obličeje narazí pták či jiná létající havěť, když vtom zahlédla cosi děsivého.

Souběžně s kočárem se po dlážděné cestě plazil tlustý zelený šlahoun. Jakmile zpozoroval, že si ho Kyklopa všimla, radostí nadskočil, jediným prudkým pohybem se jí obmotal kolem pasu a vytáhl vyděšenou dívku ven na denní světlo.

„Okamžitě mě pusť, ty zelená potvoro!“ ječela Kyklopa a bušila pěstmi do zeleného povrchu.

V ten samý okamžik se jedno ze zámeckých oken prudce otevřelo a vykoukl z něj obrovský fialový květ.

To jsem přece já, tvoje květinka, zavlnila rostlina okvětními lístky a radostí zakmitala pestíkem. Připlazila jsem se tě zachránit.

Kyklopa se přestala vzpouzet a nevěřícně vyvalila oči.

„Kytičko, moje nejdražší, co se ti stalo? Snad ses nepředávkovala hnojivem?“

Odpovědi se bohužel nedočkala. Jejich rozhovor náhle vyrušil hlasitý výkřik ozývající se odněkud ze zámku.  Vzápětí vzduchem cosi zasvištěno a nad zámeckou věží proletěla bílá postava.

„Anděl!“ napadlo Kyklopu okamžitě.

Vzápětí svou domněnku mírně poopravila, když nedaleko ujíždějícího kočáru dopadlo zkrvavené tělo kuchtíka.

„Co se to krucinál děje s našim služebnictvem?“ vyděšeně pohlédla na mrtvolu.

Právě dostávají hromadný vyhazov.
         Šlahoun pomalu vtáhl Kyklopu zpět na nádvoří, kde se jí naskytla vskutku bizarní podívaná.

Uprostřed obdélníkového prostranství se vlnilo obrovité klubko zelených „háďat“. Děsivě vyhlížející úponky se proplétaly mezi pískovcovými sloupy starobylých arkád a měly se čile k životu.

Jeden ze šlahounů se bavil tím, že chytal pobíhající služebnictvo, druhý šlahoun je naopak vyhazoval do vzduchu a třetí šlahoun třímající utržený sloup se je pokoušel odpálkovat je co nejdál do krajiny. Některé odpaly se podařily, jiné drasticky změnily vzhled okolní fasády.

    „Okamžitě toho nech!“ zakřičela nahlas Kyklopa, „takhle se přece kytičky nechovají.“

Krvavá jatka rázem ustala. Několik přeživších sluhů se shluklo poblíž zatarasené zámecké brány a vyděšeně vyčkávalo, co se bude dít.

            Kyklopa se zamračila a vztekle dupnula střevícem.

            „Růžičko, byla jsi hrozně moc zlobivá květinka. Máš ale štěstí, že si mě zachránila před klášterem. Takže ti odpouštím. Doufám, že si nic neprovedla mým rodičům a sestřičce!“

            Šlahouny náhle znervózněly a začaly se rychle stahovat do nitra zámku.

            „RŮŽIČKO, CO SI UDĚLALA MÝM RODIČŮM A SESTŘIČCE??“

            Nádvoří nyní zelo prázdnotou, když ovšem nepočítáme přítomnost špatně odpálených „míčků“. Vzniklé situace využila skupinka přeživších sloužících, která se potichu vytratila ven na svobodu

            Kyklopa stála nasupeně uprostřed nádvoří  a výhružně zírala okem kolem sebe.

            „Růžičko, já čekám! Já čekám!“

Uplynulo několik minut, než se dočkala vytoužené odpovědi. Na nádvoří se vyplazily tři tlusté šlahouny a něco sebou nesly. Jakmile se přiblížily do vzdálenosti dvou metrů, rozpoznala Kyklopa tři lidská těla. Žena s dírou v hlavě byla bezpochyby její matka. Krvavá kaše ve vyšívaném kabátku – to byl určitě její otec. S hrůzou pohledla na třetí hromádku, kde na ní vesele šilhalo uslintané mimino.

Kyklopa si zhluboka oddechla.

„Máš štěstí, kytičko!“ zamračila se na šlahouny, které vyděšeně ucukly, „stejně jsem neměla rodiče moc ráda. Celý život mě drželi pod zámkem a když už jsem si na to zvykla, tak mě chtěli šoupnout k jeptiškám. Doufám, že moc trpěli.“

Šlahouny se na sebe podívaly a pak souhlasně kývly.

„Takže trpěli! To je dobře,“ prohlásila Kyklopa s úsměvem a vzala si do náručí malou Růženku. Nemluvně jako výraz díků svou sestru celou pozvracelo.

           Na nádvoří se vyvalilo klubko zelených háďat v doprovodu fialového květu. Zašklebená Kyklopa potřísněná od sestřiných zvratků si je změřila přísným pohledem a dostala úžasný nápad. Předala mimino nejbližšímu úponku a zamířila ke květu.

            „Růžičko, pamatuješ si na tu pohádku, co jsme si četly, když jsme šly spát.“

            Myslíš tu o mé tetičce, jak se vetřela do královského zámku, zdrogovala všechny jeho obyvatele a postupně je požírala. Celý zámek nechala obrůst šípkovým keřem, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř, a ani ven. A když jí nakonec došlo jídlo, lákala kolemjdoucí na mumifikovanou mrtvolu mladičké princezny.
             „Přesně tuhle,“ kývla Kyklopa, „zámek máme, nějaké jídlo se tu ještě valí po nádvoří a spousta ho žije v blízké vesnici.“

            Ale nemáme princeznu!
           „Růža je pro tuto roli jako stvořená. Celý den jenom prospí a neklade si žádné požadavky. Stačí ji jen nakrmit a přebalit.“

Konec