Povinnost
Býčí petardy, smích a hluk.
Cokoli se lámalo, bylo to vždycky tak
Říkal jsem si, proč jsem na zemi,
nebyla víc jejich, než moje.
Brečela s kandelábrem za zády a
já byl pošetile rád, že
alespoň něco zůstává doopravdy.
Víc o ní nevím.
Zdá se, že bych jí dokonce rád poslal
lístek, ale jsou nové svátky,
už se narodila. Bylo to jen
neztotožnění se.
S novou šancí?
Až se budu někdy matně smát nad
purpurovým svědomím, vraťte mě
tam, na to náměstí, na tu
trpělivou dlažbu.
Zase usínám a
bráním se probudit uprostřed noci.
Ten organismus je sám sebou nakažlivý.
|