Byl konec jara, snad červen už byl.

Já poznal tak úžasnou dívku.

Neznal jsem osobně její spanilou tvář,

tu až o měsíc později uzřel jsem.

Prozatím proběhlo dopisů pár,

až nabídka setkání padla.

Přijela vlakem, ač po dlouhé cestě,

stále tak svěží a krásná.

Když já ji poprvé tenkráte uviděl,

věděl jsem a budoucnost byla už jasná.

Jak ta krásně voněla!

Nikoli parfémem, nikoli čímkoli,

jen čistě přírodní vůní.

Od toho momentu poprvé nebyl jsem sám,

poprvé chtěl jsem být v páru .

Okamžik s ní bych neměnil za nic,

snad jen za chvilek takových víc.

Měla mě ráda, já ji ještě víc.

Myslím, že měl jsem to častěji říkat!

Život byl jinačí, mnohem hezčí se zdál.

Milostný plamínek v mém srdci vzplál.

Za letních večerů jsme k sobě se tulili,

Pro jisté partie nová jména jsme užili.

Dobrou noc, polibek, v objetí usínat,

kéž plamen nemůže svévolně zhasínat.

Odjela domů, dálka jak na sto honů,

já byl zase na chvilku sám.

Čekal jsem na datum, jak dneska to vidím.

Pak zpráva „nejezdi!“, já už jsem s jiným.

Ztratil jsem odvahu, naději, soudnost.

Vše bylo ve tmě a chladné.

Jak mohlo se tohle nám stát!?

Vždyť já ji mám rád!

Vzdálenost nešťastná, hned měl jsem ji pokořit.

Ne se hned uzavřít, do smutku ponořit.

Nebyl jsem naštvaný, mrzutý, NE!

V srdci jen prázdnota, pusto a žal.

A hlas, který všude a všem chtěl lát.

Předtím než stalo se, co mělo se stát,

Já vybral si ji a ať zbytek vezme si ďas.

Asi dlouho jsem vybíral, jiný vybral si dřív.

Teď žije s manželem, staví dům a jsou šťastni.

A já? Opravdu vás to zajímá?

Je ze mě bručoun, co bude na věky sám.

Jiné rád vyslechnu, poradím, pomohu,

Však sám znovu hledat, na to se nezmohu.

Stojí ta námaha za to zklamání? Já už si odpověděl.

Když zavřu oči, jsem tam kde jsem šťastný.

Jen já, ona, dvě děti a pes,

a pár lidí co máme je rádi.

To mi nikdo nevezme.