Zrod zmaru
V ulicích slyšet blues vábivých myšlenek,
spěch času do rytmu blouznivě běží.
Ještě ne, svítání přece tak vzdáleno,
však v stínu zavzlyká holka jen stěží.
V bolestné rozkoši prázdnota přetvářky,
svírajíc toužící amulet lásky.
V zrychleném tlukotu srdce je vražděno
křečovým impulsem do hlubin krásky.
Pak bělmo očí se v zákoutí rozsvítí
a kněžka zastudí hlasem zas cizím.
Byznys je dokonán bez něhy, bez kvítí,
sotva je rozseto, plod se hned sklízí.
Okamžik dramatu vyčpěje všedností
a mumraj Perlovky sten z mnoha hltí.
Zas ten blues modravý ruď vášně roztáčí,
v divadle panoptik se zrod k zmaru vrtí.
|