Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jiná doba
Autor: Tina (Občasný) - publikováno 2.7.2002 (19:24:17)
Jiná doba

  Zazvonil budík. Přetáhla jsem si přes hlavu peřinu a ležela pod ní nehybně ještě několik minut. Už jenom myšlenka na to vstát z vyhřáté postele a vyjít ven do chladného dne, mě doháněla k zoufalství. Nedá se, ale nic dělat, do práce jít musím. Pomalu jsem vytáhla jednu nohu zpod peřiny a sedla si na postel. Zbývalo mi necelých dvacet minut do doby, než budu muset odejít z domu. Sklonila jsem se pod postel, abych vytáhla tričko a v tu chvíli mě napadlo, jaké by to bylo, žít za pár stovek, ale spíše už desítek let. Místo autobusů by existovaly létající mikrobusy, které by dokázaly přemístit člověka z místa na místo bez jakýchkoliv potíží. Ráno k snídani by stačilo polknout malou pilulku a žaludek by byl zaplněn na celý den. K oblékání by stačil jeden speciální oblek, který by se dal jednou ročně do čistírny. Na člověka by na každém kroku čekaly přístroje, které by ovládal jen přenos myšlenek. Byl by to úplně jiný svět.
  Oblékla jsem si tričko a pomalu na sebe začala natahovat džíny. Když jsem si představila, že za několik minut budu muset mrznout na zastávce, chtěla jsem se vrátit zpátky do postele. Autobus bude mít jako obvykle zpoždění a já kvůli tomu přijdu pozdě do práce, přemýšlela jsem dál. V budoucnu by podobné obavy odpadly. Létající stroj by člověka dopravil bez problémů až na místo, jaké by si přál. Zvládat pracovní vytížení by bylo mnohem jednodušší, většinu práce by udělali roboti. Už mi zbývalo jen několik minut k odchodu. Vběhla jsem rychle do koupelny, umyla si tvář a hodila přes sebe bundu, visící na věšáku v předsíni. Na snídani mi nezbyl čas. Autobus měl jako obvykle zpoždění a byl nacpaný k prasknutí. Když jsem se konečně dostala dovnitř, byla jsem ráda, že na mě zbylo malé místečko u dveří.
  V kanceláři kolegové zívali nad hrnky horké kávy, šéf ještě nebyl ve své pracovně, a tak jsem využila situace na cigaretu. Pomalu jsem se vracela zpátky ven a znovu přemýšlela o budoucnosti. Na prázdniny by se létalo v pohodlných strojích na jiné planety a v hotelech by bylo všechno plně zautomatizované. Možná by nebylo potřeba ani sejít k bazénu, mohly by být umístěny rovnou před dveřmi pokojů, přemýšlela jsem dál, i když jsem tušila, že už trochu fantazíruji.
  Naproti vchodu byl park plný stromů a pěkně rozkvetlých keřů. Já jsem tam, ale kvůli nedostatku času, neměla nikdy příležitost zajít. V budoucnosti by to bylo jiné, na všechno by byl času dostatek. Zapálila jsem si cigaretu a za sebou jsem uslyšela zvuk otvírání dveří. Ohlédla jsem se a uviděla Jolanu, dívku vedle z kanceláře. Měla oblečené modré džíny, bílé tričko a zrzavé vlasy jí splývaly na ramena.
,,Ahoj co ty tady?" zeptala jsem se.
,,Dávám si přestávku, šéf mi ještě nestačil nic hodit na stůl."
,,Jsme na tom podobně," odpověděla jsem a vyfoukla kouř. Jolana se zadívala směrem k parku a po tváři jí proběhl smutný úsměv.
,,Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že by si žila v jiné době?" zeptala jsem se.
,,No jasně, že přemýšlela," odpověděla, ,,stačilo by sto let, létajícíjící talíře a víkendy na Marsu!"
,,Jo, to je přesně ono!" dala jsem se do smíchu.
  Za chvíli jsme se vrátili zpátky dovnitř a všechno se vrátilo do obvyklé rutiny. Při odchodu jsem se s Jolanou opět srazila na schodech. Mávala v ruce kusem papíru, ve tváři nadšený výraz.
,,Něco pro tebe mám, koukni!" vyhrkla a vrazila mi do ruky papír.
Chcete-li vidět budoucnost, přijďte nás navštívit do vědeckého střediska, přečetla jsem si a vrátila jí leták zpátky.
"To je hloupost, Jolano, pravděpodobně chtějí jen nalákat lidi do nějakého nudného výzkumáku, nesmíš věřit všemu."
,,Ne, tak to není, můj přítel tam má známého a říkal, že středisko je dotováno státem, nemůžou tam krmit králíky. Musíme to aspoň zkusit, prosím, za zkoušku nic nedáme."
,,Ani nevíme, kde ten výzkumák je" odpověděla jsem.
,,Já to vím, je to kousek od místa, kde bydlím."
  Moc jsem celému tomu nápadu nedůvěřovala, ale nakonec jsem se nechala přemluvit a za pár dní jsme se s Jolanou vezly v autě směrem k vědeckému středisku.
Budova se nacházela na rohu malého náměstí a vedle ní bylo vysazeno spousta okrasných keřů. Zaparkovali jsme auto na přilehlém parkovišti a pomalu kráčely ke vchodu. Za skleněnými dveřmi vrátnice seděl muž a detailně si nás prohlížel. Po naší otázce nás poslal do třetího patra. Výtahem jsme vyjely nahoru a za pár minut se ocitly před dveřmi číslo 33. Po zazvonění se objevil seriózně vyhlížející muž v bílém plášti.
,,Vítejte, jste jedny z mála, kdo se v posledních dnech zajímá o budoucnost."
,,No to my se o budoucnost zajímáme až moc" odpověděla jsem a společně s Jolanou jsme následovaly muže do vedlejší místnosti. Byla plná počítačů a jiných přístrojů, které působily velmi neobvykle. Muž nás posadil k jednomu z nich a ukázal na helmy, ležící hned vedle na desce stolu.
,,Jistě jste někdy slyšeli o virtuální realitě, to je to, co vám teď chci předvést," pokračoval, ,,nasadíte si na hlavu helmy, ve kterých jsou umístěny speciální senzory, pomocí nichž se vám podaří splnit si některá přání. Samozřejmě, nemůžu vám zaručit absolutní spolehlivost, ale virtuální realita v rámci možnosti funguje a neměli by jste tedy s tím mít problémy. Pak tady máme ještě jiný experiment, ale zúčastnit se na něm je opravdu dobrovolné. Nemůžeme vám totiž zaručit jeho absolutní spolehlivost.“
Muž se odmlčel a pokynul asistentkám, které nám připevnily na hlavy helmy a udaly rozkazy počítači. Po chvíli jsem ucítila, že plavu uprostřed studené, průzračné modré vody. Rozhlédla jsem se kolem a viděla kolem jenom nekonečnou modř. Rozrážela jsem vodu pomalými tempy a užívala si pocit
naprosté svobody. Oči se mi pomalu zavřely, až jsem cítila, jak mě něco probralo.
"Jaké to bylo?" zeptal se mě známý hlas.
,,Bylo to hezké, úplně jsem zapomněla, že to není skutečné," odpověděla jsem překvapeně se dívající do tváře muže, sklánějícího se nade mnou.
,,Ano, virtuální realita funguje až na pár výjimek spolehlivě," jak jsem řekl, ,,my jsme teď ale vyvinuli něco jiného. Je to jen opravdu pro ty, kteří se zajímají o budoucnost a nebojí se riskovat. Jedná se o zatím jediný exemplář zmrazovače času. Umožní vám přesunout se o pár tisíc let dopředu a pobýt tam několik minut. Je to zatím jenom experiment, zkoušeli jej zatím jenom vědečtí pracovníci a máme na něj různorodé ohlasy. Takže jestli si to nechcete vyzkoušet, nebudu se divit."
Zadívaly jsme se s Jolanou na sebe.
,,My to si to ale chceme vyzkoušet !"
,,Dobrá tedy," odpověděl muž. "Ale říkal jsem vám, že nemohu zaručit uspokojivý výsledek."
,,To nevadí, chceme to zkusit, já v každém případě," ozvala se Jolana.
Muž pokýval hlavou a odvedl nás do vedlejší místnosti, ve které byla lůžka připevněná na mohutný přístroj, připomínající dlouhý válec. Asistentka v zeleném plášti nám pomohla lehnout si. Zavřela jsem oči a cítila jak se třesu nervozitou. Muž nás ještě jednou upozornil na naši dobrovolnou účast
na experimentu a asistentky nám píchly injekci.
  Když jsem otevřela oči, byla jsem v místnosti s bílými zdmi. Kromě stolu s počítačem v rohu, tam nebyl žádný jiný nábytek. Přistoupila jsem ke computeru a zadívala se na klávesnici. Tlačítka nedávala žádný smysl. Ťukla jsem do jednoho z nich a náhle se přede mnou objevila dívka, která mi byla velmi podobná. Poodstoupila jsem od ní a v šoku jsem zjistila, že vypadá úplně stejně jako já. Chvíli jsem se na ní jen dívala, neschopna slova. Pak jsem jí řekla pár slov, ale nerozuměla mi, stejně, jako já jsem nerozuměla tomu, co jsem řekla. Místo slov jsem totiž slyšela neznámý jazyk. Má dvojnice mě bez slova zavedla do místnosti, která vypadala téměř stejně, jako ta předešlá, až na to, že v rohu bylo něco, co připomínalo umyvadlo. Přistoupila jsem blíž a snažila se otočit kohoutkem. Nic z něj neteklo. Po chvíli jsem ucítila na rukou proudy vody, přesto, že jsem žádnou vodu neviděla. Když jsem se ohlédla po ručníku, zjistila jsem, ze mé ruce už jsou opět suché. Bylo to příliš jiné, než cokoliv, co jsem si dříve představovala. Možná jsem se právě ocitla ve svém bytě, jak jsem si to vždy přála a všechny věci fungují plně automaticky, pomyslela jsem si. Jako by někdo slyšel mé myšlenky, objevilo se přede mnou křeslo. Sedla jsem si do něj a dost se divila, že mi nikdo nepomáhá. Přede mnou se objevila obrazovka, na které se střídaly obrazy, jeden po druhém. Ničemu z toho jsem však nerozuměla. Za chvíli jsem měla světa, ve kterém jsem se ocitla, dost a chtěla jsem pryč. Za okamžik jsem se ocitla zpátky na lůžku. Muž se na mě soustředěně díval. ,,Jste v pořádku? Podle toho jak se tváříte, se vám to moc nelíbilo."
,,Je možné zjistit, v jaké době jsem se ocitla?"
,,Nemáme úplně přesné údaje, ale myslím, že někde ve čtvrtém miléniu."
,,Nechápu vůbec nic z toho, co se tam dělo, nemohla jsem vůbec používat řeč a setkala jsem se s někým, kdo vypadal úplně stejně jako já."
,,Byl to pravděpodobně váš klon, v té době tohle bude přirozené."
Otočila jsem se na Jolanu, jejíž bledá tvář naznačovala, že si prožila něco obdobného.
"Myslím, že radši půjdeme," obrátila jsem se na muže a cítila, jak mi srdce prudce tluče.
,,Bylo velmi hezké s vámi spolupracovat, řeknu asistentkám, ať vás doprovodí."
Za pár minut jsem se ocitla s Jolanou za dveřmi.
,,To bylo hrozné, už nikdy nechci nic takového podstoupit.''
,,To mi povídej,“ odpověděla Jolana, ,, potkat sama sebe?"
Mlčky jsem přikývla. Celou cestu domů jsme s Jolanou o celé záležitosti vzrušeně diskutovaly a shodly se na tom, že už nikdy nechceme něco podobného znovu zkusit. Jolanu jsem neviděla pár dní, až jsem ji opět potkala v práci na chodbě. Ve tváři měla vyděšený výraz a v ruce držela noviny.
"Ne, Jolano, já už nejdu do žádného vědeckého střediska, už toho bylo dost," řekla jsem jí, když mi podala noviny.
,,Ne, já si už něco podobného také nechci v živote zopakovat," odpověděla Jolana.
,,Cítím se dokonce trochu provinile, byl to můj nápad."
Zadívala jsem se do novin. Na přední straně stálo "Klonování člověka se blíží."
Podívala jsem se na Jolanu.
,,Možná je na čase zajít na chvilku ven, co říkáš?"
Přikývla, a tak jsme šli. Nebyl tenkrát asi nikdo, kdo se v ten moment cítil šťastnější, než my dvě, sedící na schodech, povídající si o tom, jak jsme rády, že žijeme právě teď v nedokonalém roce 2002.




Poznámky k tomuto příspěvku
Popelka (Občasný) - 3.7.2002 > nemohla jsme to dočíst, protože upřímě řečeno nejsem přítel sci-fi. Ale to, co jsem zvládla, se mi docela líbilo. Já psát neumím, takže oceňuju tvou snahu. Myslím si, že píšeš často, ale taky si myslím, že se nepouštíš moc do něčeho složitějšího, protože to není nabyté složitějšími souvětími. Asi jsem to blbě četla.
Trochu mi to připomíná slohovku na zadané téma.
Přeju hodně zdaru
<reagovat 
Tina (Občasný) - 4.7.2002 > Diky za podporu, sci fi take neni zanr, ktery je mi zas tak uplne vlastni. Chci psat trochu neco jineho.Je pravda, ze souveti tam moc nejsou a tak, ale to je prave kvuli tomu. Jinak diky, jeste jednou za podporu.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter