Ta desátá II.část
Hvězdář,rozčilený nad kuchařčinou troufalostí,
se posadil za dalekohled a namířil jej jen tak bezmyšlenkovitě
na noční oblohu.
To,co v něm uviděl,vyrazilo hvězdáři dech.
A kdyby se v té chvíli před ním zjevil samotný Bůh či Ďábel,
věřil by tomu více,než co ty bláznivé čočky ukazovaly.
Tam nahoře,kde včera ještě nic nebylo, se lenivě
rozvalovalo třináct bleděmodrých zářivých hvězd.
Tři dřepy,
tři výskoky
a opět se podíval dalekohledem na noční oblohu.
,,No je to tak!Jsou tam!Probůh,co vlastně teď jsem?"
A tu náhle prostě a jednoduše,
zčistajasna,
se za jeho zády ozve příjemný hlas:
,,Ač mě vidíš nebo nevidíš,
ač víš či nevíš,
kdo jsem,
bát se mě nemusíš!
Pokud chceš vědět odpověď na všechny otázky,
které se ti teď víří hlavou,
zavři oči.
Podej mi ruce a nech se vést!"...
Praotče,Pramatko,
vám chudý na duchu nic nevezme
a vy, Plejbojové z Nemanic,a vy,Štěnice ze zámků a podzámčí,
zapněte žárem slepé žárlivosti a nenávisti počítače
na burze sexuálně obstarožních realit.
/Možná prodáte kentaurům obraz hada z ráje
a andělům gobelín jablka sváru/.
A ty,kouzelníku,
nečervenej se,
tak se pravda o choulostivém kouzlu
ve vteřině mění v kletbu! |