Bylo podivné odpoledne uprostřed týdne a mňága jí o tom zrovna zpívala. Do pravýho ucha víc nahlas, do levýho míň. Blbly jí sluchátka, šílela z toho. Opřela se hlavou o špinavý okýnko a pokoušela se nasměrovat svý myšlenky jinam, než zpátky k němu. Šlo to dost těžko. Vlastně to spíš nešlo vůbec. Přivřela oči a jenom si tiše přála, aby už tohle bylo za ní.

Vystoupila z tramvaje a po známý trase se vydala domů. Domů. Domůdomůdomůdomů... V duchu se tomu smála. Dneska naposled mohla to slovo použít v souvislosti s jeho bytem. Nevěděla, kam půjde, neměla plán. Chtěla si jen sbalit svejch pár švestek a co nejrychlejš se ztratit. Z jeho života. Možná i ze svýho. Začít znovu. Někde jinde. Kdekoliv, jakkoliv, hlavně bez něj.

Hledala po kapsách klíče, ale vypařily se. Několikrát zaklepala. Věděla, že je doma, svítilo se v kuchyni. Otevřel jí jen v džínách a koukal na ni jak na zjevení.
"Čau, co tady děláš?"
Vyrazilo jí to dech. Jak se opovažuje?
"Přišla jsem si pro svoje věci," odsekla a nahrnula se dovnitř, ale on ji zarazil.
"Ty sis tu ještě něco nechala?"
"Cože?!" rozhodila nechápavě rukama. "Jak to myslíš - ještě něco?! Stěhuju se."
"To je teda novinka... Neodnesla sis náhodou všechny věci ve středu?"
"Ve středu?" zašklebila se ironicky. "Není náhodou dneska středa?"
"Myslíš to vážně? Lucie? Jsi v pořádku?"
"A ty?!"
"Praštila ses někde do hlavy? Nebo na co si to tady hraješ?! Zaspala si dva dny? Nebo do tebe ten tvůj Pavel láduje nějaký svinstvo?" Jen co to dořekl, zarazil se. "Hele... Fakt radši běž."
"Pavel?" opakovala nechápavě a koukala do prázdna.
"Nech prosim tě tý komedie, já na to fakt nejsem zvědavej... Nevim, vo co ti de, ale neni mi to moc příjemný, jasný? Lucie?!"
"Jo," kejvla po chvilce hlavou a pomalu vykráčela z bytu. Klepaly se jí kolena. "Nezlob se, sem trochu zmatená," mávla rukou a pokusila se o úsměv.
"Čau," zavrtěl hlavou a zavřel za sebou dveře.

Jako v tranzu sešla po schodech a dole se sesunula podél zdi na zem. Vyděšeně zírala do tmy a ničemu nerozuměla. Vyndala z kapsy telefon a roztřesenou rukou došipkovala na datum. Dvacátýho prvního. Pátek. Hystericky se tomu zasmála. Nemohla najít cigára. Psychicky labilní blázen neschopnej vnímat realitu? Nebo je fakticky sjetá? Možná že Pavel vážně - ... Pavel.
"Kdo je kurva Pavel," procedila zoufale mezi zuby a znovu prohledávala kapsy, ale cigára se vypařily stejně jako klíče. Bylo to čim dál divnější a pak jí upadl telefon. Vzpamatovala se. Přestala brečet a se spásnou myšlenkou ho sebrala ze země. Projížděla seznam jméno po jménu, až narazila na to správný. Byl tam. Opravdu tam byl. Zamotala se jí hlava. Nevěděla, jestli má mít radost nebo se bát. A tak měla radost a bála se. Přiložila mobil k uchu a prázdnou studenou chodbou se rozléhalo tlumené vyzvánění mísené s tlukotem jejího srdce.

---

Vyběhl schody a naivně doufal, že bude doma, ačkoliv tam někde vzadu v rohu tušil, že je to dost nepravděpodobný. Varovala ho, že bude dneska trochu mimo. Odemkl dveře a prošel všechny pokoje. Nevěděl, co od ní čekat, dobu jejího návratu se neodvažoval ani odhadnout. Postavil vodu na kafe a chvilku na to se ozval telefon.
"No konečně..." ulevil si do sluchátka.
Na druhym konci trochu zaraženej hlas. "Pavle?"
"No?"
"Přijedeš pro mě?"
"Kde jsi?"
"Na konečný osmičky."
"Tak vydrž, sem tam za chvilku."

---

Vyhlížela káru, motorka ji překvapile, ale mile. Stejně jako její řidič. Pozdravil ji strohým čau a podal jí helmu. Neznala ho. Někoho jí připomínal, jen vzdáleně, jako někoho, o kom se jí kdysi zdálo nebo koho potkala ve městě, ale blíž ho neregistrovala. Měl delší hnědý vlasy a přísnej škvírkovitej pohled. Víc zpod helmy nerozpoznala. Nasedla za něj, pevně ho zezadu objala a na to, že neměla nejmenší ponětí, kam právě míří, jí bylo prapodivně dobře.

Zastavili před starym činžákem v okrajový části města. Sundal si helmu, rukou prohrábl vlasy a ona udělala totéž. Usmáli se na sebe, ale nemluvili, to ji znervózňovalo. Šel z něj trochu strach a jí vrtalo hlavou, co všechno o sobě navzájem vědí. Nemohla se zeptat, myslel by si, že je blázen. Možná by měl pravdu. V druhým patře zachrastil klíčema a kejvnul bradou, aby šla dál. Pomalu se ploužila bytem a bedlivě zkoumala každej detail, ale na nic podezřelýho nenarazila. Chodba do elka, na věšáku několik bund a její mikina. Už ji to nepřekvapovalo. V koupelně její kartáček, musela se tomu smát. Tohle si přece celou dobu přála. Začít znovu, kdekoliv, jakkoliv. Od nuly. Má jen to, co chtěla. A Jakub byl teď to poslední, co se jí honilo hlavou. Neměla si v podstatě na co stěžovat... Tak si na nic nestěžovala.

"My spolu nemluvíme?" přisedla si opatrně k Pavlovi, kterej na kuchyňskym stole motal brčko.
"Já doufam že mluvíme..."
"Tak proč nemluvíme?"
"Tak budem. Cos dneska dělala?"
"To neni zrovna nejlepší téma."
"Dobře," pokrčil flegmaticky rameny a dál se soustředil na svou práci.
"A cos dneska dělal ty?" A včera a ve středu?
"Vážně to chceš slyšet?"
"Vážně," přikývla a žmoulala okraj ubrusu.
"Myslel sem na tebe a bál se o tebe. Dáš si se mnou...?" natáhl se pro zapalovač.
Odpověď byla skoro zbytečná. Přestěhovali se na balkon. Bylo chladno. Když dokouřili, stoupl si za ní a dlaněma přejížděl po jejích nahejch pažích, aby ji zahřál.
"Pojď dovnitř," zašeptal jí do vlasů.
"Mně se tady líbí," namítla a přitiskla se k němu blíž. "Proč ses o mně dneska bál?"
"Protožes to včera říkala... Že budeš dneska... Taková."
"Taková jaká?"
"Taková... Já nevim. Zmatená. Že se budeš chovat trošku divně. Možná i trošku víc."
"Pavle... Kdo jsi?"
"Tvuj anděl strážnej," usmál se a políbil ji na krk. "Pojď... Je tu zima."

---

Ustlal si v obýváku na gauči a chtěl jí přijít dát dobrou noc, ale předběhla ho.
"Ty spíš tady?"
"No..."
"Nenechávej mě tam samotnou."
"Dobře," souhlasil překvapeně a s dekou v náručí ji následoval do vedlejšího pokoje.

---

Když se probudila, seděla na zastávce osmičky. Bylo podivné odpoledne uprostřed týdne a mňága jí o tom zrovna zpívala. Do pravýho ucha víc nahlas, do levýho míň. Když přijela tramvaj, automaticky do ní nastoupila a šokovaně se sesunula na první volnou sedačku. Tohle už se stalo, blejsklo jí hlavou. A děje se to znova. Zašátrala rukou v kapse a našla klíče od Jakubova bytu a cigára hned vedle. Vypla diskmena a podezřívavě se rozhlédla kolem, jakoby hledala viníka toho všeho. Děje se to znova... Ale jinak. Pokud se to doopravdy děje. Nebo pokud se to doopravdy dělo předtím.

Vystoupila na konečný, zapálila si a po známý trase se vydala domů. Domů... Tak přece to minule nebylo naposled. Druhej pokus? Deja vu? Mimozemšťani? Smála se tomu. Zaklepala na dveře, i když si mohla odemknout. Byla zvědavá.
"Čau, ty nemáš klíče?" přivítal ji.
"Mám," řekla a šla si sbalit.
"Co to děláš?"
"Stěhuju se. Už se to stalo. Ty si to nepamatuješ?"
"Stěhuješ se?! Proč se stěhuješ?! Lucie! Co si mám pamatovat?"
"Přece pátek..."
"Minulej pátek? Nic sem neudě - "
"Tenhle pátek."
"Tenhle pátek? Jako myslíš... pozítří?"
"Přesně."
"Vidíš tady někde křišťálovou kouli? Nebo ses vo něco praštila do hlavy?"
"Ne. A ani do mě Pavel neláduje žádný svinstva," zasmála se, když přehazovala svý věci ze skříně do tašky.
"Jaký svinstva? Jakej Pavel? Já ti vůbec nerozumim, co se to s tebou děje? Jakej Pavel?"
"No, Pavel, u něj teď budu bydlet."
"Kdes k němu přišla?"
"Teprve přijdu."
Zamračil se. "Určitě si v pořádku?"
"Je mi fajn," řekla a vážně jí tak bylo. Dobalila si zbytek věcí a šla se rozloučit.
"Ahoj, Jakube. Uvidíme se v pátek, teda možná. Ale asi ne. Já vlastně nevim, hahaha. Pozdravuj tu svojí a mějte se spolu hezky."
"Přece nemůžeš jen tak - "
"Ne? Tak koukej."
Povzdychl si. "Chceš někam hodit?"
"No... Jo."
"Skočim pro klíčky."
"Si hodnej."

Zastavili před starym činžákem v okrajový části města.
"Teď už to zvládnu sama... Dík. V ten se pátek se asi neuvidíme. Děje se to jinak..."
"Sice ti vůbec nerozumim, ale doufam, že když ne v pátek, uvidíme se jindy."
"Jo, to jo. Tak ahoj."

---

Pomalu stoupal po schodech a už z mezipatra viděl holku se třema velkýma taškama, kterak okupuje chodbu před jeho bytem. Neznal ji. Někoho mu připomínala, jen vzdáleně, jako někoho, o kom se mu kdysi zdálo nebo koho potkal ve městě, ale blíž ho neregistroval. Měla delší světlý vlasy a mírnej tmavomodrej pohled.
"Co to?"
"Ahoj Pavle..."
Na chvilku se zarazil. "Sorry, ale já vůbec netuším, kdo jsi."
"Já ale vím, kdo jsi ty."
"A kdo jsem?"
"Můj anděl strážnej," usmála se.
"Tak to bych... tě měl asi pozvat dál," odtušil, odemkl dveře a pomohl jí s taškama dovnitř.