|
Hnízdo pro dva
– Lenko, dej sem tu peněženku!
– Já jí nemám. Všechno si promrdal, buzerante!
Držel kočku za kůži na krku. Visela jako žok, oči doširoka otevřené, mlčela.
– Mám kočku!
– Klidně jí vyhoď z okna, mně je to jedno.
Pustil. Zaječela – studený vzduch ji probral. Na chvíli. Na několik vteřin. Padnout na všecky čtyři, vždycky na všecky čtyři.
Devět životů. Kočičí počty. Počty pro kočku.
Z kalendáře na rok 1907
I chudobná domácnost může být svým obyvatelům bezpečným hnízdem, lůnem outulným, teplým domovem. A to zejména udržuje-li ji pečlivá a pevná ruka šetrné, čistotné a pečlivé hospodyňky, kterou její živitel, muž i pán zahrnuje láskou, penězi a květy.
Ach ano, květy! Zeleň, roztroušena po podlaze i poličkách, zeleň v okně, ať již bohatá a v jasné barvě, či alespoň v nejprostší podobě pažitky, zeleň dodává domácnosti na klidu, pohodě a optimismu. Nenáročnou rostlinu si může dovolit každý a rozumný člověk pořizuje si jich v okamžiku rozhodnutí vstoupit s jiným do společné domácnosti hned několik. Je totiž taková kytka nejspolehlivějším barometrem vzájemných citů. Uvadá kvítko v květináči, žloutne a schne bezpochyby i láska v těchto čtyřech stěnách.
1.
Rodné
Tomášův otec, Tomáš Stehlík starší, vybudoval bezpečné hnízdo v jedné zapadlé vsi, už před mnoha lety. Býval místopředsedou družstva a uměl se ohánět. Jestli mu někdy šly ruce trochu dozadu, to v nich většinou táhl tu stébélko, tu klacíček, tu káru s pár pytli cementu na stavbu hnízda. Výsledkem byla dvougenerační vila, kterou měl jednou Tomáš junior zdědit a ze které utekl, sotva se rozptýlil kouř z osmnácti svíček na narozeninovém dortu. Jedno věděl jistě. Nenechá se zavalit papínkovými nekonečnými zásluhami, kašle na vzpomínání na staré dobré časy, kdy všechno bylo všech, tedy i naše. Kašle na tuhle díru, kde ho sežerou zaživa, když zjistí, že je třeba jenom trochu – jiný.
2.
Petr z Hnízda A
Petr Sýkora seděl na deklu záchoda. Jo, počkám na tebe, ale nevím, jestli není klíč zevnitř, říkal do sluchátka a věděl, že Irena na druhém konci drátu běsní. Jednak proto, že si cestou na záchod na pavlači zabouchnul dveře od jejich hnízdečka (a byl tedy magor), hlavně ale proto, že nedokázal nasadit dostatečně zkormoucený hlas. A to si ještě na devadesát procent byl jistý, že klíč je zevnitř ve dveřích a že pomalu může začít shánět číslo na zámečníka. Až slečna dorazí z kanceláře, pěkně mu to spočítá. Budou čekat aspoň hodinu, půjdou si sednout do bistra a všichni budou celou tu dobu poslouchat, že je Petr magor a že Irenu stejně nemiluje a že Irena odchází z toho bytu, který se nikdy nestal hnízdem pravé lásky. Vstal ze záchoda, zamkl za sebou dveře a aspoň klíč s cedulkou WC teď schoval uvědoměle do kapsy. S jistou nechutí zazvonil na zvonek s bělostnou, novou jmenovkou: Tomáš Stehlík Lenka Řiháková. Dveře se otevřely. Dobrý den, nemáte doma Zlatý stránky? Na konci věty se Petr zajíknul. Pohledný mladý muž ho nepatrným pohybem hlavy pozval dál.
3.
Tomáš buduje Hnízdo B
Své vlastní hnízdo budoval Tomáš, otci navzdory, s Lenkou a se skutečným zápalem v jednom pražském činžáku, který vypadal o něco starší, než opravdu byl. Toalety ovšem byly na pavlači, pro každou partaj zvlášť, naštěstí. Světla na schodišti většinou nesvítila, schody pokrývaly obaly od čokolád, které tu nechávaly cikánské děti, a cigaretovými špačky, které tu nechávali i jejich rodiče. Po těch schodech vynesl Tomáš do třetího poschodí starou lednici i novou pračku, pohovku, Lenku, fíkus, kaktus a tchynin jazyk a samozřejmě televizor. První večer si v novém hnízdě připili na budoucnost s Belmondem, druhý večer s Kateřinou Brožovou a pojišťováky štěstí, v pondělí Tomáš nepil, poněvadž chodil do práce, aby byly peníze, květiny a láska. V úterý taky nepil, ve středu taky ne a trvalo mu pár měsíců, než si všiml, že Lenka si v jeho nepřítomnosti připíjí s kamarádkou Naďou, se Zdeňkem Mahdalem a holkama s Prima jízdy, s Jessicou Fletcherovou, s Jakem, tlusťochem, s kriminálkou Kolín i kriminálkou New York, s Colombem a dokonce s komisařem Rexem.
4.
Lenka z Hnízda B
Práci si Lenka nehledala. Chodila čtyřikrát do týdne vypomáhat s ranním úklidem v nějakém hotelu a tvrdila, že si tak vydělá stejně, jako kdyby se denně dřela osm hodin u Lidla. Raději se věnovala domácnosti, tedy zalévala fikus, tchynin jazyk míň a kaktus homeopaticky, chystala pytel se smetím Tomášovi za dveře, až půjde do práce, a kouřit chodila na chodbu, aby doma nepoletoval popel. Tomáš byl rád, že domácnost vzkvétá, a aby Lenka nebyla doma tak sama, přivezl jí z jedné z řídkých návštěv v Rodném černé koťátko. Snad jako protiváhu vídeňského policejního nadovčáka.
5.
Irena v Hnízdě A
– Ty jsi zase pila. Lenko, já to poznám.
– Buzerante! Necháváš se píchat do prdele a ještě za to platíš!
– Lenko, to není pravda, prosimtě!
Irena se probudila. Petr se probudil. Irena přitiskla ucho ke zdi, i když to vlastně nebylo potřeba. Petr sahnul po mobilu, bylo půl čtvrté. Hádka za zdí gradovala. Tomáš byl zpočátku klidný, Lenka ho ale systematicky naváděla k výbuchu. Že mu za to stojí. Ženská, myslí si Petr. Bouchnulo to, bouchnul, bouchnul ji, ještě něco bouchnulo a prasklo. Tak tupě, asi jako větší květináč, a bylo ticho.
Irena už usínala, když za stěnou začalo ze začátku snad trochu neochotně vzdychat, funět a řvát dvouhlavé zvíře. Smíření. Ráno zahlédla z popelnice čouhat fíkus benjamín a dopoledne si koupila v lékárně ušní ucpávky.
6.
Kočička v Hnízdě B
Kočička si v bytě zvykala dlouho. Nejprv se ráda houpávala na pogumovaném závěsu u sprchového koutu, později se zabývala soustředěným terorem tchynina jazyka – až zbyl jen kaktus. Nechali ji vykastrovat, přestala poletovat jak stihačka a začala se podobat Lence. Rozkynula po bocích, zlenivěla a začala být náladová. Vylezla na kredenc a hystericky pokřikovala na oba své spoluobyvatele, v noci tlačívala Tomáše na prsou a při akčních scénách v televizi si stoupla před obrazovku. Výlevy Lenčiny opilecké lásky přijímala se stoickým klidem, nechala se mačkat, nechala sebou cloumat a strpěla i mokré polibky na čenich.
7.
Irena z Hnízda A
– Lenko, dej sem tu peněženku!
– Já jí nemám. Všechno si promrdal, buzerante!
– Mám kočku!
– Klidně jí vyhoď z okna, mně je to jedno.
Irena se probudila a posadila na posteli. Večer si nezavedla ucpávky a teď běsnila.
Seděla na záchodě a běsnila. Bylo jí zima a měla vztek. Nečurala. Nemohla, někdo z vedlejšího bytu vyšel na pavlač, otevřel okno a zapálil si. To určitě ta tlustá kráva. Přitom musí vidět, že se tady svítí, že tady někdo je, musí vidět klíč v zámku, jak jenom může někdo být tak netaktní? Okno se hlučně zavřelo, práskly dveře a Irena úlevně crčela a zurčela. Klíč s cedulkou WC se venku otočil a Irena leknutím přeštípla zlatý drátek. Někdo někde zazvonil a zase klaply dveře. Znělo to víc než povědomě. Irena byla sama. A ještě chvíli trvalo, než začala pěstěnýma pěstičkama tlouct do dveří.
8.
Kočička z Hnízda B
Kočka černá jako tma, tlustá černá kočka padá na všechny čtyři. Počítá poschodí, počítá životy. Jsou to počty pro kočku, ani víckrát devět by nebylo dost.
9.
V Hnízdě B
Lenka byla sama. Vykláněla se z okna a zabrala ho skoro celé. Loktem srazila kaktus, květináč při nárazu na asfalt tupě praskl. Plakala a posílala vzduchem dolů mokré polibky. Pak stála v okně a držela se jen šňůrky od rolety. Pak nejistě slezla, ze skrýše vyndala láhev a s ní se uložila do postele. Nezhasla. S tváří zabořenou do polštáře plakala. Neslyšela z pavlače rány a křik té druhé, co je sama. Neslyšela, že za stěnou, v tom druhém hnízdě, začalo vzdychat, funět a řvát dvouhlavé zvíře.
Venku se zablýsklo, znovu. Pak zhasla světla. Spravedlivě tma, hebká jak kočičí kožich, padla na všechny čtyři.
|
