Asi takhle.

Strýc T.O.N.A se vrátil z Egypta a povídá a povídá. Sobota odpoledne, kafíčko, špičky, k tomu ty historky z daleké země... Jedna o ztraceném - ukradeném mobilu a bláznivou jízdou za domnělým zlodějem taxikářem, z kterého se vyklubal Polák v hábitu, jedna o podivné internetové čajovně uprostřed pouště a co z toho bylo za problém. To když na první pohled podezřelý čaj (popisoval ho jako svařenou vodu s máslem) nikdo z přítomných turistů neměl odvahu vypít a náš Toník tedy spořádal za všechny. Neklidná noc se střevním katarem, a jak na pomoc přispěchala paní Becherovka.

Když vytáhl fotky, začalo mě pobolívat v levém uchu. Už tyhle trable se zánětem středního ucha znám, tak jsem malinko zneklidněl. Ovšem záběry na známou bavičskou firmu Tony a Imre jsem si nemohl odpustit. A ovšem ani tentokrát nezklamali, třeba pózování v tradičním saharském oblečení toho bylo důkazem.

.... bolest ustoupila, naděje vstoupila. Ne však na dlouho. Naopak, při filmových sekvencích z výletu do pouště na čtyřkolkách, propukla v plné síle. Kdo to nezažil, nepochopí. Nejsem žádný cimprlík, snad jen zuby jsou horší (porod?) Tudíž ani nevím, kterak kluci v dunách řádili s tím stádem koní pod kapotou.

V sobotu odpoledne přichází v úvahu pohotovost. Jsou sice i alternativní metody, s těmi mám však neblahé zkušenosti poté, co mi brácha zapálil kornout z novin strčený do ucha a já poslouchal čtyři týdny svět jak z akvária. Omluvil jsem se skvělému vypravěči, potápění necháme na jindy. A vyrazil do znojemské nemocnice s pocitem, že všechno utrpení musí jednou skončit.

Velice ochotná recepčnísestradozorkyně na centrálním příjmu chápala mé útrapy a nenechala mě dlouho čekat. Když jsem přišel za hodinu a půl na řadu, bylo mi divné, že vedle sedící cikán s otevřenou ránou na hlavě, který nota bene přišel určitě přede mnou, stále sedí na jeklovo-kožené lavici pamatující zlaté časy reálsocialismu.... raděj se neptej, buď rád, že tvého doktora zastihli ještě před večeří.

Doktor Bastl si mě zavolal na kobereček do malého ajnclíku přímo na oddělení. Těšil jsem se, že po zákroku bolest zmizí. Píchání ucha dost bolí, ale stojí to za to, když si člověk představí tu úlevu. Nedivím se malým dětem, že tak vyvádí sotva uvidí doktora kata na ušním-nosním-krčním. Ten ksicht si musí pamatovat do nejdelší smrti. Taky naše dcera Marunka při vyslovení jména Ježek vždy zavětří nějakou špatnost. To byl v dětsví její trápitel, navíc arogantní a nevycválaný moula, který řval na plačící děti i jejich nešťastné maminky.

Můj doktůrek byl hodný, nesmělý a přívětivý. Sice mi bylo divné, že se evidentně nevyznal v nádobíčku, co mu přinesla sestra, ale uklidňovala mě představa, že už jenom chvilka... Přehraboval se v nástrojích a já to přičítal jeho mládí.

“Bude to bolet,”oni teď podle nového mají v popisu práce své činy komentovat po vzoru sportovních komentátorů.

“Já vím. Loni jsem byl u pana primáře Štěpánika.”

Soustředil jsem se na zákrok. Musíš Peťo něco vydržet, seš chlap. To se lehce řekne.

Hlavou střelila rána z děla. Sekundu poté mě zachvátila panika, protože úleva žádná nepřišla. Jenom slyším:

“Moment... nezadařilo se... sestři ještě jednou.”

Tak to snad ani nemůže být pravda. Opakovat? Tu hrůzu? Rychlý sled událostí mi však nedal další čas přemýšlet. Možná nebyl až zas tak rychlý, tenhle elév byl spíš Cvach než Frynta, ale já byl v deliriu, tak se pojem času setřel.

Ano ano napotřetí se zadařilo a úleva konečně přišla.

“Nechcete si lehnout tady na lůžko? Vypadáte, že se složíte. Opravdu nechcete?”

Ležel bych. Ale tam u něho, kde mi právě udělali tři díry do bubnu? Pryč! Vypadl jsem na chodbu a moje ze všech nejdražší mě podepřela. Ještě, že tam byla. Prý jsem vypadal bledý jak stěna, vlasy hrůzou naježené. Podepřel mě i synovec od sousedky, co si byl nechat ošetřit rozřezanou ruku (zaslechl jsem něco o střepech z rozsekané kuchyňské linky). Společnými silami mě dovlekli k autu a bylo lépe.

Příběh má dohru, bez které by nebylo o čem psát:

K manželce chodí do optiky na horním náměstí jednou týdně ve středu doktorka z nemocnice aplikovat zákazníkúm kontaktní čočky. Tuhle středu měla obvzláště veselou náladu.

“Představte si, co se přihodilo mému kolegovi z nemocnice. V sobotu měl službu v nemocnici a zavolali ho k píchání ucha.”

“Ucha?” ptal se nechápavě malý vedoucí optiky.

“Je sice oční lékař, ale udělal si atestaci na uši. Dělal to poprvé a moc mu to nešlo. A navíc žádnému malému děcku, ale dospělému chlapovi. Prý trpěl, jak vůl.”

“Toho chlapa znám,” to si moje manželka dala pět a pět dohromady a došly jí souvislosti.

“Jo?”

“Je to můj manžel, byla jsem tam s ním.”

Po bráchově kornoutovém experimentu jsem neslyšel měsíc. Po experimentu doktora Bastla na levé ucho nedoslýchám dodnes.