(John G. Typewriter na Hlavním nádraží)
Viděl jsem to u některých zkoušek z cizích jazyků a také druhých kol některých literárních soutěží: vidíte obrázek, často veselý až absurdní, a vy ho máte popsat, či zapojit představivost a napsat nějaký příběh.
V minulosti jsem přemýšlel, jak ty obrázky vznikají. Myslím, že většina z nich jsou naaranžované situace, které mají vzbudit nějakou inspiraci...
Sám jsem si ovšem dnes připravil pěkný úkol při přijezdu do Prahy, když jsem u předprodeje jízdenek potkal svého strýce. Alespoň myslím, že to mohl být on. Jak jinak by mohl asi jinak vypadat? Neviděli jsme ho spoustu let a sám přiznávám, že vidět ho bylo překvapující a zároveň milé. Já ho znal pouze z fotografií. Neměl brýle, měl víc vlasů a neměl ani fousy. Ale měl oranžový psací stroj. Na každé fotografii, oranžový psací stroj.
Tak mu říkám: Ahoj strýčku, co tady děláte?
A on říká: Jé, ahoj, to ale je překvapení.
A já: To je překvapení, i pro mě. Co tady děláte?
A on: Právě jsem přijel. Přiletěl jsem do z Nového Yorku do Vídně, pak vlakem sem, a tady si dělám poznámky z cesty. Strašně rád jezdím tím vlakem. Také rád cestuješ?
A zase já: Také. Hlavně vlakem. Některé tratě jsou stále ještě stále rytmické, [nějaké citoslovce jako buch buch, buch buch], ale ta z Vídně to je spíše už je spíš monotóní, něco jako fíííí, fííí, fííí, fííí - to jak vlak projíždí kolem protihlukových stěn.
A zase já, po chvíli mlčení, a jeho pravidelného ťukání: Máte pěkný stroj.
On: To mám.
Já: Já také mám pěkný stroj.
On: Stroje jsou pěkné.
Já: Vyrábějí se ještě vůbec?
On: Nevím, můj stroj je už starý. A oranžový. Já jsem také starý.
Já: Ty stroje bez softvéru byly stejně fajn. Žádná zásuvka, žádné operační systémy, žádné viry, jenom hlava a ruce...jenom se to někdy zaseklo, došel papír, nebo bylo potřeba vyměnit pásku.
On: Hmm. Tak to vskutku bylo.
Další chvíle mlčení.
A další.
A pak já: Jak dlouho se zdržíte? Budete tady na vánoce? Nebo i na Nový rok? Nechcete se stavit?
Strýček mlčí. Moc otázek. Konečně strýček: Možná...ještě nevím...mám moc co psát.
Já: Strýčku...mohu o Vás napsat něco krátkého? Nikdy jsem nikomu o Vás neřekl. Vlastně Vás znám jenom z fotografii. Myslel jsem si, že to můžete být Vy...podle toho stroje. Nebyl jsem si jist, zda nejste jen fikcí. Doma se o Vás moc nemluví, prý jste tak trochu podivín...
On: Ty píšeš?
Já: Já? Né, já moc né.
On: Pokud nemáš o čem jiném psát, tak si posluž.
Já: Díky moc strýčku...
Ticho.
Klapání do klávesnice, kdy strýček bezcitně vkládá stočemému listu papíru postupně písmena, slova a věty do úst: Klap, klap, klap.
List papíru se pomalu dusí textem.
Opět já: Mohu se zeptat?
On: Už se stalo.
Já: A...aha. Co máte v té tašce?
On: V jaké tašce?
A zase já: No přece v té oranžové, co leží támhle.
On: Aha. Tak hádej. Budou vánoce, ne?
Chvíli jsme si ještě povídali, pak strýček sáhnul do tašky, podal mi propisku a jeden list papíru.
On: To máš k vánocům. Přeji Ti mnoho nových a hezkých slov v novém roce. Napiš, jak jsi mě konečně potkal.
Strýc složil svůj stroj rychle do kufříku a zařadil se do fronty lidí na jízdenku. Zůstal jsem na něj koukat. Naházel drobné do automatu, ten zacinkal.
On: Šťastné a veselé. Snad se ještě uvidíme.
Já: I Vám. Napište někdy.
On: Neboj se, určitě zase něco napíšu. |