Všechny světla zhasnou, když se na ně zašklebíš, dráty se
seškvaří, zkoutěj a prasknou, vzácný plyny uniknou ze svejch zářivek tenkejma
otvorama, bude to takový horký prdění, který přinese genocidu barev. A kdo se
odváží podívat nahoru, spatří tam za chuchvalcema výfukovejch plynů hvězdy, jak
poletujou po obloze, jak se roděj a zase umíraj a bojujou mezi sebou, ve velký
válce stříbrnejch špendlíkovejch hlaviček po sobě metaj výbušný planety,
protože co jsme nehlídali, co jsme pustili z očí, to se teď vysmívá našemu
poznání. Stejně jako my, co se ztratíme v hrdelních stínech, ztratíme se
pod větvemi stromů a pod poklopy kanálů, z tajnejch úkrytů budeme sledovat
hemžení zmatenejch liděnců. Ještě chvíli to potrvá, než se zmátoří po náhlým
šoku a z nejzákladnějšího instinktu se vrhnou na toho, kdo zapích klacek
do jejich hromádky jehličí. Ten někdo budeme my, jak už víš, bude to krásnej
pocit, co stojí za trochu toho skrejvání, za krčení se ve skrytu zaprášenejch
okenních tabulek, za občasný zběsilý prchání tmou plnou zavazejících předmětů a
Předmětů obdařenejch jménem a silou protrhnout lidskou pleť a vytrhnout chomáč
vlasů a zkroutit naše ruce do poloh ne zrovna pohodlnejch, to všechno za
neustálýho vrčení a odplivování zpěněnejch nálad.
Ale utečeme, prchneme nocí jako tolik nám podobnejch prchalo před
náma, jako Židi, jako Jeníček s Mařenkou budeme putovat tmou, až světlo
vykřikne nad obzorem a dá světu zapomenout, že kdy byla nějaká čerň ve vzduchu,
že se kdy cejtil slepej a zmatenej. Lidi nás budou hledat, ale tentokrát jen
naoko, zavěsej se do svejch kravat a budou si užívat slunce v tmavejch
úřednickejch špeluňkách, v zelenejch dolech budou chytat jeho paprsky a
v márnicích a jinejch obchodech… a my, my budeme v jejich sklepech,
budem zalezlí, čekat až barvy znovu zhasnou, v prachu a chladu budeme
vyčkávat noci, abychom mohli znova utíkat lynčujícímu davu a opájet se tou
představou, že to byl náš škleb, kdo odstartoval náš konec.
Byl to tvůj škleb a ještě dlouho se mi bude vznášet před očima
jako něco krásnýho a mocnýho, budu ho vídat ve tmě a v zářících očích
našich pronásledovatelů, ten škleb mi v očích zůstane i potom, co ty budeš
pryč – to jednoho krásnýho dne opustíš naše zpuchlý sklepení, na zažloutlý
madraci ukradený mrtvýmu feťákovi, co neustál nabídku noci, zbyde po tobě jen
obrys tvýho těla, jen nedojezená krysa a ty budeš pryč, budeš pryč na věky, ale
já to nepochopím, to vím už teď. A snad pak zase vyjdu do ulic, až naše dítě
zašlápne světlo do země, a snad pak zase budu prchat a unikat a budu vítat
křikem skrejvaný radosti každej novej šrám, každou podlitinu a ránu od
dámskejch podpatků, to všechno pro odraz tvejch rtů v mejch očích, protože
vzpomínka je silná, ale bude to jiný, hvězdy mě budou pálit na kůži a měsíc, to
velký bílý šklebící se sejrový hovadu mi bude slintat na holou hlavu, jak
zešílí radostí z mý ztráty…
A pak, pak už to nebude trvat dlouho a někdo vymění žárovky.
Potom barvy znovu ožijou, budou se potácet ulicema v mihotavejch rubáších
a válka skončí smrtí poraženejch, budou nás střílet ranama do hlavy – tu mou,
poslouchej dobře, prostřelíš ty.
A nakonec i hvězdám dojde munice.
