Hýkalo se období 3. tisíce let před naším letopočtem. Na území zvaném Česká mumifika žili Opičťané, kteří se flákali pro jedinou věc. Jedinou bytost. Svou moudrou královnu Anubičku. Byla to na první pohled dokonalá opice. Svalnaté končetiny, neostříhané, pevné nehty, chlupatá a pevná hruď. Jen místo hlavy měla kanop. Nádobu, kterou dostala darem od Bohů a shromažďovala v ní moudrost zesnulých Opičťanů. Všechny jejich objevy a novinky se po jejich smrti automaticky přesouvaly k ní. Za stovky let její vlády měla alabastrovou hlavu větší, než vlastní tělo. Veškerý čas tak trávila poznáváním, listováním novými myšlenkami v tichosti své komnaty. Své znalosti si nechávala pro sebe. Jen na své narozeniny mívala slabou chvilku a řešila státní povinnosti na trůně. Tady jí vždy pomáhal dojít její nejsilnější servus. Podepíral jí hlavu, aby nespadla. Pomáhal jí i se sundáváním kanopu na noc, aby se nejen její duševní, ale i fyzická schránka nasytila. Anubička mu nikdy neřekla jinak než slouho. On ale cítil, i když měl mikrohlavu, že si zaslouží víc. Několikrát se mu dokonce zdálo, že ho okolí oslovovalo Ver Neter – Velký Bůh. Čím častěji se mu tento sen opakoval, tím víc byl přesvědčený o své nadřazenosti, výjimečnosti. Že není řadový Opičťan, který tahá banán za banánem, chytá blechu za blechou, ničí si zdraví skákáním ze stromu na strom. Věděl, že On – Neter dokáže něco velkého. Že osvobodí Opičťany od nudného zatracení. Donutí je pracovat a vysvobodí je z věčného nicnedělání. Několik dlouhých dnů a nocí slouha přemýšlel, jak Anubičku svrhnout. Hlava se mu stále zmenšovala a zmenšovala, jak v ní hořela myšlenka za myšlenkou. Měl poslední den na to, aby na něco přišel. Kdyby se tak nestalo, jeho caput by byl kaput. A v tu chvíli by zahynul i on. Taková byla běžná smrt těch, kteří přemýšleli nad svým blahem a chtěli nějak okrást mumifiku. Slouha měl jediné štěstí, že si ho královna v době, kdy se mu hlava skoro ztratila, vůbec nevšímala. Zaobírala se spoustou cizích myšlenek. Nakonec to opravdu přišlo. „Ukradnu jí prostě v noci hlavu,“ vykřikl nadšeně slouha a honem se rozhlížel, jestli ho někdo neslyšel… Ale opice nikdy neví. Rozběhl se chvatem do Anubičtiny komnaty. S každým skokem se mu hlava zvětšovala. Vkradl se k ní, popadl kanop a narazil si ho na svou stále titěrnou hlavu. V ten moment pobral všechnu moudrost minulosti i přítomnosti České mumifiky. Uchopil kokosový ořech a ubil dlouholetou vládkyni. Pak vyšel za ochrankou, která se zrovna prala o banán. „Přestaňte, slouhové! Stojí před vámi váš nový pán a vládce. Královna je mrtvá a já jsem její syn,“ vykřikl Neter, kterého Opičťané nejprve ignorovali. To si samozřejmě panovník nenechal líbit a jednoho z nich zabil silou myšlenky. Pocítil slastný pocit. Nejen z moci, kterou měl bez použití kokosového ořechu, ale hlavně z toho jak mu porostla hlava. Cítil se ještě lépe, než když poprvé ochutnal banánan, když chytil svou první blechu, když se pomiloval s první Opičťankou. Byl to nevýslovný pocit. Věděl, že chce víc. Ale také cítil potřebu, jako první - pomoct České mumifice. První vražda slouhy se rozšířila jako banánový drink. Každý se ho od té chvíle bál a poslouchal na myšlenku. Opičťané museli celé dny pracovat. Sázet nové a nové banánovníky, opečovávat je, nosit svému vládci ty nejlepší kousky. Když je Neter viděl, měl radost, že se jeho dílo zdařilo. Každý chodil spát unavený. Nepostávali na pláních jen tak a nenechali se užírat krvežíznivou blechou. Byl pyšný na své dílo, ale stále cítil, že je to málo. Opičťané se dožívali moc dlouhého věku a v něm se každým dnem násobila netrpělivost. Touha po myšlenkách byla silnější, než všechna moudrost zesnulé Anubičky. A jednoho smutného dne, kdy na nebi vyšla místo zářícího banánu rozčilená hlava opice, se to stalo. Začalo krveprolití. Neter zabíjel jednoho Opičťana za druhým. Mladého i starého. Opici i opičáka. Všechny bez rozdílu. Z milionů a milionů Opičťanů byly najednou pouhé tisíce. Nikdo a nic ho nezastavilo do chvíle, než…

„Vy vrahu! Nechte už toho krutého zabíjení. Já Vás prosím! Vždyť tady za chvíli zůstanete úplně sám. Smilujte se nad nimi. Udělejte to pro ně. A když už ne pro ně, tak to udělejte pro sebe. Vždyť zabitím mladého Opičťana získáte jen polovinu jeho moudrosti. Další a mnohem větší část přeci opice získává až v průběhu života,“ začala na Netera vykřikovat mladá opička, kterou ochranka pustila v naději, že něco dokáže změnit. „Sám?“ zarazila Netera cizí slova. Otočil se na ni a najednou měl pocit, že nemůže popadnout dech. Sledoval tu nádhernou samici, která se krásně rozčilovala. Jen pro něj. Jen pro něj se rozčilovala! „Kdo jsi?“ zeptal se čerstvě zamilovaný Neter. „To není podstatné. Vyvraždil jste mi celou rodinu. Nechte už toho!“ rozbrečela se Opičťanka, která ve stejný moment odskákala z jeho komnat. „Stůj,“ křičel Neter a hopkal za ní. Ztratila se mu. Všechny myšlenky minulosti i přítomnosti se najednou dostaly na periferii kanopu. Ten se sice zase zvětšil, ale velkou část tvořilo prázdno. Prázdno, o kterém Neter věděl, že ho zaplní jen ona. Hledal ji dlouho… předlouho. Ale marně. Jeho vůle byla stejně slabá, jako jeho trpělivost. A brzy kvůli lásce ztratil hlavu!

Torzo Opičťanů získalo opět svobodu a užívalo si volného života plného blech a banánů. Ten největší se opět vracel na nebe. Vycházel a ozařoval celou zemi.

Píše se dnešek a každý druhý vědec hledá kanop. Nádobu, ve které je ukryta moudrost a možná i láska jedné legendární země. České mumifiky.