„Okamžitě přijeď! Mám tady něco fakt, ale fakt neuvěřitelného,“ křičel do telefonu veterinář Pavel Rod. Čtyřicetiletý milovník zvířat, který se za svou dlouholetou praxi setkal s řadou zázraků přírody. Co ale prožíval tentokrát se mu ani v nejhorší „noční mušce nezjevilo“. „Mám svojí práce dost! Zase nám přivezli nějaké mutanty. Třeba dvacetinohou ovci. Jen doufám, že to opět nepustí do médií. To už vážně nevím, jak bych vysvětloval. Asi bychom to museli hodit na špatný genetický řetězec, který se objevil zcela náhodně a bezdůvodně… jako vždy… Tak o co jde? Jestli to nemá alespoň pět hlav, tak to nechceme,“ reagoval se stoickým klidem pracovník Ústavu pro odhalování organizovaných zvířecin v Ostravě. Skupina vědců sídlí v jedné z bývalých šachet a samozřejmě roky a roky pracuje naprosto inkognito. Petr Vrtač v něm dělal snad nejdéle a spadal mezi nejlepší zaměstnance. Rodinu a děti neměl. Jen pár přátel a těm tvrdil, že dělá u tajné policejní jednotky. „Ne, žádné hlavy! Žádné nohy. Tlamu! Ten pes má tlamu do široka otevřenou a nedokáže ji zavřít! Dělali jsme mu rentgen a má tam litou kost! Ty vole, … promiň za ten vulgarismus,… ale vážně dojeď,“ chrlil ze sebe Rod. Muž s drobnými šedinami ve vlasech a povadlou postavou sice rodinu měl, ale o podobných situacích by neřekl ani nejlepšímu příteli. Natož manželce. Udělal to jedenou a od té doby dostával k narozeninám kupu sesbíraných vulgárních – tedy bulvárních – časopisů. Proto se raději dělil s Vrtačem a od okolí dostával ponožky a svetry. „Jakou litou kost? Mám fakt dost práce! Jestli je to nějaký ze tvých vtípků, tak je poslední… a  už tě nikdy nechci vidět,“ narážel Petr na kamarádův nedávný žert. Pavel ho tehdy chtěl vytáhnout na pivo a se zoufalou intonací volal, že ho opustila manželka a jeho pes se z toho zbláznil. Tvrdil, že skáče po jediné noze a pravidelně vráží hlavou do zdi. Petr se samozřejmě přiřítil. Pavel jen plechovkou poskákal po zemi, pak s ní ťuknul o sádrokarton a pozvednul „číši“. „Do jedné nohy,“ prohodil a Petr ho za to málem prohodil oknem. Byl naštvaný už jen z toho titulu, že o této raritě řekl kolegům z ústavu. Ti mu zase nějakou dobu nosili ke snídani plechovky piva. „To není vtip! Vážně ne! Po tom posledním incidentu bych ti to neudělal. Tak mám přijet já?“ snažil se dostat okamžitou odpověď veterinář. „Jo, přijeď ty. Jestli kecáš, tak tě alespoň zabolí peněženka skrz ztracený benál,“ souhlasil s jeho návštěvou Petr. „Je to štěně. Mám vzít i fenu?“ vyzvídal Pavel. „Určitě! Že se na to ještě ptáš! A samce taky,“ upozornil pracovník ústavu. „Samce? Toho neseženu! Jde o dvanáctiletou fenu Labradorského retrievera. Majitelka ale vůbec neví, s kým to může mít,“ dělil se o veškeré informace zvířecí doktor. „Dobře! Vezmi, co můžeš. Ohlásím tě na vrátnici,“ ukončil rozhovor Vrtač. Veterinář naložil fenu i tři štěňata do dodávky. Během hodiny už stál ve výtahu a spouštěl se do šachty. Když se odhrnuly mřížované dveře, objevil se před ním výzkumný ústav. Vše kolem bylo čisté. Přístroje patřily mezi nejmodernější na trhu, ke kterému měli přístup samozřejmě jen „vyvolení“. Pouze zaměstnanci, nebo provozovatelé Ústavu pro odhalování organizovaných zvířecin. „Tak mi ho ukaž,“ oslovil ho okamžitě urostlý tmavovlasý, hnědooký čtyřicátník. „Tento,“ vytáhnul štěně veterinář. „Bože!“ vypustil ze sebe Vrtač, který nevěřícně hleděl na malého atypického samce Labradorského retrievera. „Neber jako ateista jméno boží nadarmo,“ zkusil uvolnit atmosféru Pavel. „Jak k tomu mohlo dojít? Ono to i štěká,“ prohmatával Petr zvířeti srostlou kost a neustále si utíral sliny. Jejich proud se ustavičně řinul ze zvířecího chřtánu. „Ty bys to nazval štěkotem? Vždyť dělá jen A, A, Aááá,“ usmíval se Pavel, když nesl ostatní psy do Petrovy kanceláře. Tady následovaly série testů na všech štěňatech i na feně. Krevní rozbory, fyzická způsobilost, zkoušky inteligence… „Vždyť to ani nemůže nasávat mléko… žiš, moucha…“ Petr se ohnal a hmyz zaletěl štěněti do krku. Mládě se začalo dusit a kroutit hlavou i očima. Po chvíli ji vykašlalo a vyhodilo ven jazykem. „Krmil jsem ho stříkáním mlíka do krku. Polykat umí…“ vysvětloval veterinář, když ho zarazil šokovaný výraz Petra. „Co… co, co je?“ zeptal se. „DNA! Ten pes má lidské DNA!“ hleděl Petr na výsledky analyzátoru. Roztřesenou rukou podal papír Pavlovi. „Jak… jak? Jak je to možné?“ koktal Pavel, který věděl, že poslouchá slova a slyší holý nesmysl. Po několikahodinovém vzpamatovávání se, veterinář zavolal majitelce feny. Domluvil se s ní, že ji jejího psa i se štěňaty přiveze. Zvíře s pusou otevřenou dokořán samozřejmě zamlčel. Při návštěvě jejího bytu nainstaloval skryté kamery v době, kdy mu žena dělala kafe. Odporoučel se. Za měsíc plný netrpělivého očekávání jí zavolal znovu. Říkal, že je nezbytné udělat kontrolu. Vymyslel si nějaký aktuální, neexistující vir. Majitelka labradorů mu opět dělala nápoj, když kamery pobral. „Mám je,“ vtrhl za Petrem veterinář. „Konečně, už po nich byla sháňka,“ začali pouštět jeden záznam za druhým. „Fuj,“ komentoval Pavel video, na kterém si to, nejspíš syn majitelky labradorů, rozdával s fenou. „Fuj? Fuj? Jenom fuj? Mně se chce zvracet!“ nevěřil vlastním očím Petr. „Kolik mu tak může být?“ zkoumal detaily Pavel. „Kolik? Patnáct? Vím já? To je snad jedno, ne? Ale jak mohl chlapec zplodit štěně se psem? Co je to za blbost? Jdu za šéfem, co s tím máme  dělat. Počkej tady chvilku,“ Petr opustil svou kancelář a Pavel si zatím znovu a znovu fascinovaně přehrával video. „On je asi magor,“ ulevil si Petr těsně po návratu od svého zaměstnavatele. „Co?“ tahal z něj Pavel. „Prý se o něj máme starat a až bude větší, tak ho namnožit,“ chrlil ze sebe Petr. „A co je na tom špatného? Alespoň té záhadě přijdete na kloub,“ nerozuměl jeho reakci Pavel. „Ten idiot byl ožralej! Zase byl ožralej… Nechce ho zkoumat. Chce si vydělat nějaké prachy… Prý si to tady všichni zasloužíme. Plánoval založení zvířecí farmy a…,“ nedokázal už Petr pokračovat. „On je chce prodávat? To snad ne!!!“ začal se rozčilovat Pavel. „Přesně tak… Jeden člověk bude ve vatě, která mu stejně zmizí s tímto světem… A nejhorší je, že nemůžu nic. Jestli něco pustím ven, skončím pod drnem,“ svěsil hlavu Petr. „Já vím, pro mě platí stejné pravidlo… Ale tak… třeba se nic vážného nestane,“ doufal veterinář, kterého napadlo, že zvíře usmrtí. Ale byl to Veterinář s velkým V. Zdravému zvířeti by neměl to srdce ublížit. „Vždyť skoro vypadá, že se směje,“ sklonil se Petr ke zvířeti a pohladil ho.

Během pouhých deseti let se začalo Českou republikou šuškat, že existuje nové plemeno. „Prý je z Ostravy… jojo… Jakže se jmenuje? Došír labrador okaotevříver… co je to za jméno? … Prý je to jediný pes, který neštěká a nekouše…“ šuškali si lidé na ulici stále častěji. Brzy na to se nové plemeno opravdu objevilo na trhu a vytlačilo většinu oblíbených ras. Tento pes uměl kreslit, jíst příborem, umývat nádobí… Prostě měl spoustu lidských vlastností. Na sídlištích se stále častěji ozývalo dušení. A lidé museli při venčení svých zvířecích mazlíčků, nosit kromě sáčků na psí exkrementy i sprej proti hmyzu.

„Tak všechno nejlepší k narozeninám,“ usmál se Petr, který s veterinářem nikdy nepřerušil kontakt. „Co je to? Poukázka do fitka?“ rozbaloval obálku Pavel. „No to snad ne!“ řekl, když s šokem v očích hleděl na výstřižek z novin. V něm byl titulek Psovi se narodil syn! S pusou do široka otevřenou!