Namáčíš slanou tyčinku v jasmínovém čaji. Vzpomněl sis, jak jsi v jednom románu od Romana Ludvy četl o tom, že nejlepší je začít psát přesně od té myšlenky, která tě zrovna napadla. Pozoruješ tyčinku nasáklou čajem. Sleduješ, jak z ní pomalu mizí krystalky soli. Napadne tě, jestli to nějak změní chuť čaje. Usrkneš horké tekutiny a zjistíš, že jsi čaj udělal jako vždy moc hořký.

Anathemu v přehrávači vystřídali Mńága a Žďorp. To zatracované album. Najednou ti přijde krásné. Pozitivní, lehké a nenáročné. Odložíš makroekonomii, se kterou se celý den trápíš. V útlé knihovně vyšmátráš pomačkanou krabici. Je v ní naházená hromada krabiček s vyfocenými filmy. A taky hromádka fotek. V duchu si pomyslíš, jestli má vůbec cenu se jimi zabývat. Vždyť fotky jsou zařazeny úhledně v albech, co se svého času prodávaly po stodvaceti korunách. Tady je jen pár zažloutlých fotek. Jsou tu ty odložené, které se zdály někomu zbytečné a ty nepovedené.

Krabice už ale leží na psoteli v tvém pokoji. Vytáhneš hromádku, co leží hned navrchu. Vždyť jsou to třídní fotky! Zavzpomínáš na svá školní léta. Vzpomeneš si, jak ses nerad fotil. Vždyť tvá nepřítomnost na některých z nich je toho důkazem. Směješ se sobě i svým kamarádům. Spatřuješ své první lásky. Své spolužáky a některé nynější kamarády. Sleduješ rysy, které jsou jim vlastní. Vyrostli, dospěli, ale vždycky bys je poznal.

Pak další hromádka. Pár fotek z Prahy, kterou jsi navštívil kdysi s babičkou a dědečkem. Už ani nevíš, kdy to bylo. Nesnažíš se vzpomenout. Nějaká svatba. Neznáš ty lidi. Asi nějací známý. A tady vidíš svého otce s partou vysmátých vlasatců. Dlouhé kotlety, husté páčo na hlavě. Jé a tenhle ti připomíná toho týpka, co chodí s Šárkou. Zamyslíš se, že tvůj účes už není dlouho "in". Chce to změnu, fotka nechť ti je inspirací.

A tady svatba. To jsou naši. Na další mamča coby instruktorka z tábora. Hm, ta mamka byla ale kočka. Radši tu fotku odkládáš, aby se tvé myšlenky nerozběhly nepřípustným směrem.

Mňágy hrají dál. Pořád stejně příjemně. Prohlížíš si střapatýho kluka dřepícího u stromu. Zlaté časy bezstarostné, honí se ti hlavou.

Prohlídneš poctivě všechny obrázky. I ty co už by se hodily spíš do vitríny nějakého muzea. Chvíle zapomnění. Přenést se v čase. Jinam. Lhostejno kam. Myslíš na tu barevnou fotku, co ti leží na stole. Kdo ví, co asi teď dělá. Přenést se v čase...