Cynické setkání

Bylo léta, hica se vtíraly pod trička a nenechaly se odbýt ani vodou, natož zmrzlinou.

On seděl na kameni u domu, byl ve stínu a bylo mu dobře. Roztřepenýma ošoupanýma

teniskama hrnul vrstvičku prachu a odloupaného šterku ze strany na stranu. Po chvíli

i jeho ponožky nasály barvu toho prachu. Nevadilo mu to – bylo mu 7 a byl ještě dítě a

navíc byly prázdiny - léto a to oblečení už bylo stejně dávno špinavé. To se vypere. Skrze

průhledný balón co svíral v dlaních sledoval silnici. Koukat na ni ale jen tak samotného

ho omrzelo. Dneska tam už projelo hodně aut. Všichni někam jedou.. Popošel blíž k

asfaltovce a znuděně nahlížel okolo projíždějícím autům do okýnek. Rodiny s dětma.

Všichni někam jezdí. Třeba zítra taky tak pojede. Nevěděl to.

    Stál tam a vítr s drobnýma odrážejícíma se kamínkama ho plácal do boku. Pleskal

ho i přes tvář a shrnoval mu vlasy ke straně. Chvíli koukal pa žhavé pohybující se

stíny, pak zvednul hlavu a pozoroval míchající se laky aut. Líbilo se mu to.

Užasle se poposunul o krok vpřed. Další auto si pořádně neprohlédl. Bouchlo ho

totiž do dětského tělíčka a pod sílou brzd odhodilo o kus dál. Spadl na tu omlácenou

stranu. Z nosu se začala řinout krev, on tu nasládlou chuť začal lokat a ty nedopolk-

lé zbytky krve s vyteklými slinami rychle stékaly na bílé tílko. Tak krásně se vsakovaly.

Cáry kůže s kusem naštípnuté kosti z nohy se změnily

v ohavnou, hrudkovatou a špatně rozmělněnou kaši. Síla nárazu mu vmetla i slzy do očí.

Ukáply. V jejich koutku se začal usazovat všudypřítomný prach.

    Řidič zastavil. Automatickým pohybem jedné ruky vypnul rádio. Klaplo. Bězděky došel

těch pár metrů ke klučinovi. Pokusil se nahmatat puls. Nic. Buďto to neumí anebo to

dítě nežije. Asi umřelo. Znovu se na klučinu zadíval. Asi vážně nedejchá. Usadil se a

tím jedným naučeným grifem rádio opět zapl. Nastartoval.