V noci mi někdo klepal na dveře.
Někdy mezi snem a možná, snad…
Chtěl jsem tomu neuvěřit
na přítulném polštáři.
Jenže klepání neustávalo.
Pes se chytil rytmu a začal zpívat
o strachu a stesku …a pes ví o čem ještě.
Ujistil jsem polštář, že se brzy vrátím
a šel vstříc té podivnosti.
Ptám se: „Kdo tam!?“
„Láska.“ Prokvetl hlas dveřmi
a zanechal lechtivou jizvu v útrobách paměti.
Nelze nevěřit.
Otvírám dveře, jako by byly patery.
Tam stojíš Ty a zem se houpá.
„Pojď dál Lásko.“ Houpá se i hlas.
„Já nejsem láska.“ Stoupáš si stranou.
Za Tebou stojí průzračná bytost bez tváře.
Zem ztuhla.
„A kdo teda jsi?“
„Já jsem bolest.“
|