Ráno zase nesvítilo slunce. Vím, že bude hrozný den a protože mám špatnou náladu, za kterou může nesvítící slunce, mám právo na to být podrážděná, nevychovaná, omezená, takže svá.

Bydlím v činžáku. Je starý a šedý. Můj život je stejný jako činžovní dům. Kdysi býval lepší. Za komunistů býval nejlepší. To se nemohlo stát, aby vedle mě mohlo žít to žlutý prase. Toho sem nastěhoval Klaus!

Jsem žena v invalidním důchodě. Kdysi jsem roznášela poštu, ale pak si někdo začal vyskakovat, že mu chodí Haló noviny místo Hospodářských. A tak jsem skončila. Snažila jsem se ubránit, vždyť noviny jsou pořád noviny a kdo je má ksakru rozlišovat, když jsou oboje na H. Od té doby jsme v invalidním důchodě.

  Takže den je hrozný. Nesvítí slunce a já mám právo na to být podrážděná, nevychovaná, omezená, takže svá. Je kolem 6 hodiny ranní, musím si dát Snídani s Novou. Zapnu ´´trojku´´ a jdu si do lednice pro sekanou. Mám to hrozně ráda. Tadle je zrovna domácí, leží si v centimetru sádla. Ježiši to je bašta…

V Snídani je Ondra. Je to chlap jak hora. Je takovej udělanej. Ale nemá můj vkus.

Odložím stranou bílý umaštěný talíř a jdu si utřít ruce do útěrky. Jenže jí nemůžu najít, tak si utřu ruce do koberce, stejně je v něm prachu dost. Neluxovala jsem ho od ledna 1996, když se mi rozbil vysavač.

A jéjé, tydle prostě můžu. V televizi dávají Maxim Turbulenc s písní Polámal se mraveneček. Směju se jak za socialismu a tak si dám ještě ten jogurt co jsem si koupila v Konzumu. Sice  stál po slevě pořád 6korun, ale zase je holandskej, je to cizina, tak aspoň vokusim co jí v tý cizině….

Dojdu si pro lžičku. Mám dvě. Jednu ušpiněnou na kredenci a druhou čistou, jenže jsem jí hodila po tý žlutý svini jako souseda myslím, když šel z práce, takže si radši vezmu tu od kafe. Vyndám si jogurt z lednice, odtrhnu víčko. Slíznu jogurt z víčka a pak ho hodim ke koši. Zabořím lžičku do jogurtu. Dám si vrchovatou. Vzpomenu na dětství, když mě maminka krmila a říkala:,,Za tatínka, za dědu…a za maminku taky musíš miláčku.´´ a šup do pusy.

Polknu. No fuj! Koukám na nápis na jogurtu a jsem naštvaná. Píšou tu s jahodama a já tam cítím kafe, ty holanďani jsou ale debilové. Neví, komu by ještě lhali.

  Je 8:40. Probudila jsem se na dřevěné židli u televize. Venku je pořád hnusně. Slunce nesvítí a tak mám právo být podrážděná, nevychovaná, omezená, takže svá. Televize hraje všema barvama, ale ne tou správnou. Zaspala jsem vysílání Snídaně a neuvidím Ondru několik dní, protože si vzal dovolenou. Krucifix!

Jdu se uklidnit ven. Vezmu si na sebe fialovou bundu z místního vietnamského krámku, černé sandálky, zelenou hučku a vyrážím. Sejdu ze schodů, protože na výtah tomuhle státu přispívat nebudu, otevřu dveře, zabouchnu je a jsem venku. Teda na sídlišti. Když míjím maminky s kočárkama, zvednu hrdě nos k nebi a štráduju si to rovnou k městu. Jsem na sebe hrdá, mám na sobě růžové gamaše. Jsou sice po sestřenici Martičce, ale ve Vlastě psali, že růžová je letos in a hodí se kamkoliv.

Ještě jedna ulice a budu na náměstí.

V ulici míjím nějaké monstrum s velkýma oknama a rovnou střechou. Namíchnu se. Dobře vím, že takovýhle stavby kazí každé město, proto hledám na zemi šutr, abych dala jasně najevo, že tohle trpět nebudu! Jak jsem sehnutá, loupne mi v zádech. Nemůžu se narovnat. Chytnu se místního plotu a úpím bolestí:,,Vy hajzlové jedni moderní, nepomůžete ani nemohoucí bábě, to je to, že chcete být jako Amerika…samý jůesej, jůesej….já bych vám dala…všechno krásný ste nám vzali, zlatý komunisti…ty by mě tady nenechali, ty by mě ošetřili, pohladili, usmáli se….dali by mi kafe a řekli by, pro vás všechno soudružko.´´

Nemá to cenu. Kulhám domů. Cestou stačím srovnat do latě tři dělníky, co na mě koukali z lešení.

  Jsem doma. Zlatej domov, říkám si a zapnu si v kuchyni rádio. Zrovna dávaj recepty. Banánovej koláč. Hm. To zní hezky. Jenže jeden banán stojí v konzumu 9korun a u vietnamce 7. kdo by to kupoval? No řekněte, kdo by na to měl? Radši zavolám Heleně domů, aby mi vzala, až pujde z práce dva větrníky z cukrárny.

Jdu na chodbu. Napravo mám zavěšený kukačky. Sice už dávno nejdou, ale přece je nevyhodim, když je mám tak dlouho. Půlmetru pod hodinami mám přidělanej dřevěnej podstavec. A na něm mám telefon. Jdu těsně k podstavci. Vezmu sluchátko. Vytočím číslo. A čekám. Jednou zazvoní. A nic. Podruhé zazvoní. A nic. Potřetí zazvoní. A já se na to můžu vybodnout. Helena se určitě s někym někde tahá a nemá čas na svojí kamarádku. Je to prostě děvka. Bouchnu se sluchátkem a jdu zpátky k rádiu.

Sedím si na dřevěný židli a jsem hodně naštvaná. Nevydržím s tělem a tak chodím k oknu a zpět. Provedu to tak třikrát, jenže nikdo venku nechodí, jen jakýsi dědek s tlustým psem. Najednou zvonek. Leknu se.Zatřesu sebou.Řeknu:,, fuj, já se ale lekla´´ a jdu ke dveřím. Kukátko nemám a tak otočím klíčem, pootevřu dveře tak o centimetr a řeknu:,,Co je?´´

Před dveřmi stojí pošťák s dopisem. ,,Dobrý den paní,´´ povídá  a pokračuje ve sdělení. ,,Prosím vás, mám problém.´´ ,,Mám tu dopis pro vašeho souseda Linha Phama. Je doporučený. Jenže on tady nikdy v tuhle dobu není, no jestli byste mu to předala…´´

Otevřu dveře dokořán. Chmátnu po dopisu, řeknu:,,jistě, velmi ráda.´´ A zabouchnu dveře.

Dopis si nesu do kuchyně ke stolu. Bez váhání ho rozbalím. Je tam napsáno doporučeno. Takže to jistě chvátá.

Vytáhnu psaní z obálky. A dám se do čtení. Jenže je to psáno malým písmenem. Tak si dojdu k televizi. Mám tam položený brejle na čtení.

Jsem zpátky. Nasadím brýle a čtu.

Dopis: Milý Linhe,

Srdečně tě zveme do Prahy do buddhistického chrámu na sobotní společné rozjímání.

Tvoje Vietnamská komunita.

Dočetla jsem. Brýle mi při čtení spadli z nosu. Jsem celá zpocená a udýchaná. Něco se děje! Je to jasné. Chystají atentát. Já jsem to vždycky věděla. Vezmou bombu a vyhodí všechno do povětří jako to bylo nedávno v tý Káhiře. Lapám po dechu a rychle přemýšlím jak tomu zabránit. Vona sobota je už za 2dny. Ježíšíkriste, co já chudá důchodkyně co mám dělat…. Nechali by mě tu zabít nějakým vietnamcem…. Ale to ať se nebojí…to já mu dám……

Jak to říkali v tom pořadu …jak se jmenoval …Na procházce….. ne…..Bylo to na C…….Při pochodu…… jo mám to –Na stopě. Říkali neváhejte, volejte….jde vám po krku…..

Ale kde mám to číslo….kam sem ho napsala…. …

Hledám po bytě až ho pak najdu u prádelníku napsané na starým vydání Vlasty. Napsala jsem to přesně mezi oči Heleně Vondráčkový. ,,Já sem to věděla´´….,,Já jsem to věděla´´…opakuji dokola…. ,,Heleno máme recht´´…. Pokyvuji si…a běžím k telefonu na chodbu rovnou doprava, pod kukačkami k telefonu. Zvednu sluchátko. A vytáčím. Takže 8…4…4…5…1……1…8..7  a? vyzvání to….vyzvání….. a Ozve se ze sluchátka: ,,Dobrý den, tady pořad Na stopě, máte nějaký problém?´´.... ,,Ano mám,´´ hrknu a hned polknu…a zase se nadechnu….

,,A jaký máte problém?´´.... ,,Můj soused chce udělat atentát!´´......

Ze sluchátka se ozve: ,,A kdo že volá?´´

,,Tady Jana Nová, přece´´…. Odpovídám a divím se že mě neznají..

,,Dobrý den pani Nová, Vy voláte kvůli sousedovi, o kterém si myslíte že chce spáchat atentát?´´..

,,Ano, ´´pokyvuji…

,,No,´´ ozývá se ze sluchátka, ,,tak to musíte ale zavolat policii a ne volat do televize.

Je to 158….někam si to napíšete …1…5…8, ano? Ano, tak to máme. Nashledanou…´´

A položí to.

A tak se naštvu. Nikde nemám zastání. Vracím se z chodby přes obývák do kuchyně. Sednu si k dopisu. Nasadím spadlé brýle a dám se znova do čtení….

Tak to teda ne. To by nehrálo. Chce mě zabít. Musím to nahlásit.

A tak se zvednu ze židle a jdu z kuchyně, přes obývák zpátky na chodbu. Jdu napravo, pod kukačky, zvednu sluchátko a vytáčím. Vytáčím trojčíslí 1, 5, 8.

,,Tady Policie České republiky, máte problém?´´

,,Jakýpak dlouhý řeči,´´ odpovím a vypovím jim své zjištění. Nakonec se dohodneme na noční akci. Můj úkol je jasný. Až přijde v hluboké noci vietnamec domu, otevřu okno a baterkou zablikám. To bude znak, že akce začala.

Už teď se nemůžu dočkat. Teda nemyslete si, že mám z toho potěšení, to ne…ale jde tady o mír…o životy světa… lidských životů si musíme vážit!..... povídám si pro sebe a odcházím z chodby přes obývák do kuchyně, kde vypnu rádio,abych se mohla vrátit zpátky do obývacího pokoje , zapnout televizi a strávit tak zbytek dne u televize.

Během doby čekací sním 4párky, vypiju jedno podmáslí, sním 6rohlíků a jednu čokoládovou pochoutku.

  Je 23:07. Zrovna jsem skoro usnula, když zašramotil klíč v zámku. Trochu to zavrzalo. Pak byly slyšet kroky. Pak nic. Pak znova klíč v zámku. Zase zavrzání. A bouch. Je to tady, Je to tady. Vyskočila jsem z dřevěné židle, vypnula televizi, zhasnula světlo, popadla baterku a hurá k oknu.

Ujala jsem se bojovat s klikou u okna. Bylo už letité a znáte to, když je něco starší jde to vždycky ztuha. Nakonec jsem to otevřela. Setřela si pot z čela, oddychla, popadla baterku a začala jsem zběsile blikat.

Bylo to jak z Westernu. Z křoví se vynořila banda černejch hochů. Samozřejmě ostrejch hochů, ale to poznám až déle. V té tmě bylo vidět jen to, že vidět téměř nebylo nic.

Hoši ale neřešili, že vidět nejsou, vysklili dveře do činžáku, vyskákali schody a než stačili podniknout něco víc, byla jsem tam já. Usmála jsem se a ukázala ukazováčkem na protější dveře. ,,Tam bydlí ten zloduch,´´řekla jsem a připadala jsem si najednou jako soudce, když říká rozsudek smrti. Hoši mi nestihli v té rychlosti poděkovat, skočili totiž po těch dveřích a vyrazili je…..

Proběhli chodbou podobné té mé a vyrazili první dveře co potkali.

To se mi moc nelíbilo a tak na ně volám, ať tolik nedovádějí, že ty dveře se můžou ještě někomu hodit.

Potom přišel výkřik. Myslím si že to křičí ten vietnamec, protože správnej chlap nikdy nekřičí. Ale najednou jsem si uvědomila, že tady nikdo není a že všechno se děje tam. A mě samozřejmě zajímá co se tam děje, tak jsem se rozhodla že tam pujdu. Tam musim být, jsem přece šéf této tajné akce. A tak jsem vešla do jeho chodby. Všimla jsem si, že tam má botník, věšák, nějakou pozlacenou velikou sochu, která měla místo vlasů nějaké černé koule a ruce u sebe jako že prosí. Ve vedlejší místnosti bylo slyšet hlaholu. Přiběhla jsem dovnitř. Dveře byly otevřené, tedy vykopnuté. Tato místnost byla kuchyně. Vypadalo to tam skromně. Malej stůl tak pro 2lidi, na kterém byla miska s rýží. Malá kuchyňská linka napravo a nalevo velká skříň s knížkama. Na zemi na lině ležel ten žlutej cikán a kolem něj byli policajti. Kopali ho do hlavy, do břicha…a říkali mu ty svině žlutá, my tě naučíme mluvit po česku….

Bylo vidět že tý svini žlutý se to nelíbí….snažil se křičet, tak mu jeden dal na pusu svojí dlaň….

Tak jsem tam stále a cítila, že mi něco chybí k pocitu dobře vykonané práce. A tak sem přemýšlela. Až mi to došlo. Musím se vrátit do kuchyně pro ten jeho dopis.

Rychle jsem se otočila a běžela s kuchyně do chodby…pak jsem přeběhla  k sobě do chodby, pak do obýváku a šup do kuchyně, kde jsem si vzala brýle a dopis i obálku , otočila se a běžela nazpátek přes obývák do chodby, z chodby šup k vietnamci do chodby a z jeho chodby k němu do kuchyně. Hoši byli stále v černém a stále v akci. Ale teď to mělo být moje. Přišel čas aby Kolumbus vyřknul ortel nad trestancem.

Zakašlala sem. Hoši přestali. Podívali se na mě a já nemeškala a začala jsem.

,,Dobře ste hoši vykonali práci to jako jo….. ale teď mám tady ještě vzkaz pro pana Linha.´´ ,,Pane Linhe´´…. Ten okamžik změnil můj život, přiskočila jsem k němu  a ani mi nevadilo že na mě nekoukal, nekoukal totiž na nikoho.,, Pane Linhe mám tady pro Vás dopis a doporučenej….´´

Jé, připadala jsem si skvělá. A tak jsem pokračovala. ,,Pane Linhe, tak Vy ste nám chtěl odjet do Prahy….a udělat bum bum….zabít spoustu bílejch…..nevinejch lidí, ale to teda ne…víte, já Vás tady dost dlouho sleduji a nemyslete si, že nevím co připravujete pořád. Ráno jdete do krámku, tak jako velkej nevinej prodáváte oblečení a pak se večer vracíte domu. Nemyslete si, že když jste se nastěhoval vedle nemocný ženský, že si můžete dělat nějaký fígle…. Všechno skončilo….. Tady máme důkaz a budete sedět až budete černej……. Budete černej víc jak ste teď žlutej……´´

Chtěla jsem pokračovat, protože jsem si to solidně dávala…. Jenže jeden z policajtů řekl, že už to stačilo a že ho teď odtáhnou do věznice. A tak ho všichni popadli a odnesli. Za chvíli se jeden vrátil a řekl mi, ať tady zamknu a ať to nikomu neříkám. Pak odešel nadobro.

Stále jsem tam ještě tak 10minut. Začalo se mi chtít spát a tak jsem tam zamknula, vzala si klíč a dala do kapsy u fialové bundy a šla spát do ložnice.

  Ráno jsem si přivstala. Chtěla jsem si užít ten pocit, že kolem mě nikdo ráno nechodí a prostě že je všechno lepší. Jenže lepší to moc nebylo. Nemohla jsem se koukat z okna na prázdné sídliště, protože byla tma a venku pršelo. Věděla jsem, že nakonec bude hrozný den a protože mám špatnou náladu, za kterou může nesvítící slunce, mám právo na to být podrážděná, nevychovaná, omezená, takže svá.

Zapnula jsem si televizi. Byl teleshopping a prodávali zajímavý kleště na nějaký lastury. Sice nevim co to je, ale bylo to levný. Tak jsem šla na chodbu a vpravo k telefonu co je půl metru pod kukačkama. Jenže tam jsem si vzpomněla, že to číslo nevím a než sem se stačila vrátit z chodby do obýváku, nabízeli zase něco jinýho…něco na cvičení, jenže na to já prostě nejsem a asi už nebudu. U televize jsem vydržela až do 9. Jenže to dávali Zorra. A ten se mi nelíbí, má takovou divnou pásku přes oči a ničí lidem oblečení a píše jim tam písmeno Z jako Zdeňka. Na takovýhle kraviny prostě nebudu. Vypnula jsem televizi a šla do kuchyně posnídat. Dala jsem si rybičky v tomatovém nálevu, 2cibule a zapila to litrem mlíka.

Nebylo mi zrovna nejlíp. Snad proto, že jsem měla tu náročnou noc. Rozhodla jsem se tedy, že se půjdu projít. Vzala jsem si fialovou bundu, zelenou hučku, černý sandály a vyšla ven. Sejdu ze schodů, protože na výtah tomuhle státu přispívat nebudu, otevřu dveře, zabouchnu je a jsem venku. Teda na sídlišti. Když míjím maminky s kočárkama, zvednu hrdě nos k nebi a štráduju si to rovnou k městu. Jsem na sebe hrdá, mám na sobě růžové gamaše. Jsou sice po sestřenici Martičce, ale ve Vlastě psali, že růžová je letos in a hodí se kamkoliv.

Ještě jedna ulice a budu na náměstí. V ulici míjím nějaké monstrum s velkýma oknama a rovnou střechou. Namíchnu se. Dobře vím, že takovýhle stavby kazí každé město, proto hledám na zemi šutr, abych dala jasně najevo, že tohle trpět nebudu! Jenže kámen nikde a tak si prošahám kapsy. A ejhle. V jedné z kapes jsou klíče od bytu toho vietnamce a tak je místo hledaného kamene hodím do okna. Trefím se a tak mám radost. Mířím si to vesele na náměstí.

  Dva dny od akce Jany Nové ohlásí novináři časopisu Respekt, že pracovitý vietnamec Linh Pham byl zabit při policejní akci za neověřené plánování atentátu.