|
| |
 |
POVÍDKA PÁTÁ
Autor: Leia (Občasný) - publikováno 12.6.2000 (15:45:39), v časopise 16.6.2000
|
|  |
Povídka pátá
Pomalu se probouzel.Netušil, co ho vzbudilo.Snad neposlušné paprsky ranního slunce pronikající skrz sklo, snad kapka vody z kohoutku, snad pavoučí nožky cupající po svojí pavučině.Ne, byla to ta vůně, která dnes naplnila jeho byt, to teplo, jež rozehřálo jeho zmrzlé srdce.
Pohyb.Rozlepil od sebe víčka a odvážně kouknul vedle sebe.Nezdálo se mu to.Ona tam opravdu ležela.
Úplně neslyšně vzal do prstů pramínek jejích medových vlasů.Vždy říkala něco v tom smyslu, že má ošklivé rezavé vlasy, avšak on ji ujistil, že jsou nádherně medové.
Paprsky toho ranního sluce, co i mohly způsobit jeho nespavost skotačivě dorážely na její vlasy rozhozené po polštáři.
Při pohledu na ni umíral láskou.Když cítil její vůni, viděl její tvář, tělo, slyšel její hlas, měl chuť dělat neskutečné věci.Chtěl tančit v dešti, pochytat všechny hvězdy na půlnočním nebi a všechny jí je položit k nohám.Chtěl skočit z letadla klidně i bez padáku.Nebo se prostě jen smát, být šťastný a běžet po louce zmáčené rosou třímaje její hedvábnou ručku ve své dlani.
Kdyby byl skladatel, složil by symfonii.O jejím vosím pasu, o jejích očích, kterým prostě nejde lhát, o tom pramínku, co mne mezi prsty.Vyjádřil by v ní, jak pramínek zesílí a stane se z něj vodopád dopadající mu na tvář, ramena…Mohl by jej chytat do dlaní, mohl by mít pocit, že mu patří alespoň kousek toho záhadného stvoření.Tu symfonii by určitě nedopsal do konce svého života.Každou vteřinu na ní nachází něco nového, úžasného, co by stálo za zhudebnění.
Kdyby byl chovatelem a ona ptáčkem, patřila by jistě k nejvzácnějším druhům se svým sametově hebkým hlasem.A on by ji vlastnil.Jak by byl bohatý! Ne, opravil se v duchu, on JE bohatý.Od včerejší noci je jeho.Patří mu jeho tělo i duše.A on patří jí.
Najednou ho však zasáhnul strach.Co když ne? Co když zmizí stejně rychle, jako se objevila?Už si nedovedl život bez ní představit.Co když pro ni předešlá noc neznamenala nic?Ne, tohle nemůže být pravda.
Snad dotek jeho strachu vniknuvší do její mysli nebo snad ty neposlušné paprsky ji probudily.Otevřela oči a zachytila jeho pohled.Usmála se na něj tím svým bezbranným úsměvem.On by v tu chvíli uvěřil, že usínal na Marsu a probudil se na Venuši.Pak se k němu přitulila.Cítil zmatek a přitom si byl tak jistý.Plný jistoty, že ona jej bere alespoň tak vážně, jako on ji, že ona z něj šílí stejně jako on z ní.I když zrovna nebudou spolu, budou stále jedno tělo a jedna duše.I když se rozejdou, jejich láska přežije i padesát rozchodů.Že navždy patří k sobě jak na Marsu, tak i na Venuši.
|
|
|
