Na úpatí nejvyššího, zvětralého schodu,
na potlučených lodových krách z mramoru,
u zestárlého cizedomovního vchodu,
kam i občas zavítají trosečníci na voru
stál zahleděně v sebe panovačný sup,
hlavu měl vzpřímenou a pod nohou mu páchnul jeho lup,
prsa mu těžkly a v očích jen nudila se nicota.
Na obzoru klátící se všemuznalé stromy,
na matičce zemi z polekaných hlasů sněm,
pod jazykem krčící se tabletky na pohromy,
v obálce prošlé, vybledlé složenky na nájem,
jen ticho mlčelo a vítr rozprodával sílu,
na břehu schodiště vdávala se krev,
svědkové úpěli po prsa zabořeni v jílu,
slavnostní lov se krutě měnil v neúspěch.
Na úpatí nejnižšího, hrdinného schodu,
na zkrvanených, ledových krách z mramoru,
u stydlivého, zrovna prodaného vchodu,
kam teď obchodníci připlouvají na voru,
stojí nad mým vrakem vítězný sup,
má žaludek plný tíhy z mého života,
hlavu má vzpřímenou a já jsem jeho dnešní lup,
jsem louže krve, nad níž mračno much se mihotá.
|