|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Moje divná láska k divné Ostravě Autor: ouvej (Občasný) - publikováno 13.9.2002 (13:55:31)
|
| |
Jak v snové bublině
jak v tlamě žraloka
jak v břichu velryby
hrajem si na město
v kašírovaných kulisách
papundekloví lidé
šustivě čistí, úhlední
jak vánoční balíček
sterilní, nepáchnoucí
bez vůní.
A jako zvláštní bonus
odměna robotů
nám bylo naděleno
s vikslajvantovou mašlí
žluťounké slunce
s heslovitým nápisem
hurá, kýč
co krotce zahřívá
ty směšné umělé
umakartové tvářičky
ručičky
nožičky
ty duše bez šmrncu
ta těla bez stínu
nesplacený dluh
a nudný hřích.
Tak tady dneska žiji.
Už od nepaměti
do smrti
umakartově, uměle
k zalknutí.
Retrostřih, zpátky
k závrati
k pnutí
k udušení
k zvracení
se vracím domů.
A jsem si hrobem
pomníkem
mé divné lásce
s hořkou příchutí
k mé divné Ostravě
Mé divné uřknutí.
Takoví lidé v ní žijí
bolaví a opilí
s pachutí na jazyku
a na tváři
a hlavně, bože, na duši
takoví lidé tam dýchají
co mají nejblíž zemi
oblakům
ke všem studním
ke všem úbytím
ke všem mincím ztraceným
nadějím, rakovinám
závratím.
Jsou jako boláky.
Jsou jako bodláky.
Jsou růže.
Kaštan.
Blín.
Jsou jako láska.
Tepající.
A taky jsou
kurňa, ty vole
živí až do smrti.
A takové slunce má
moje divná Ostrava
červené uplakané
které to její začouzené nebe bolí
a které vypadá
jako by unavené
se brzy mělo utopit
v mogulové louži.
Poddat se divným botám,
které by do nich stouply.
Poddat se
a divně
tichounce
odevzdaně
a pro dnešek si umřít.
Takové divné slunce
v takovém divném městě
tak podivně si touží.
Nastavuji mu
umělé ruce, srdce, tvář
zdálo se mi to
nebo možná ještě zdá.
Možná si maluji.
Možná si stýskám.
a není zbytí
nechám si znovu
a zase zdát
o divné Ostravě
s podivným
zarudlým okem.
A pod tím okem
směje se
zalyká
chrchlavě odkašlává
černý
slzami a ránem orosený
ostravský snář.
|
|
|