Vzdy kdyz svou mysl v hvezdy zahodim

strepy smutku po pokoji rozhazim

brodim se v nich a rezu tvar

spickou prstu kreslim rudou stesky na polstar

Vzdy kdyz sam v sobe ustanu

zasadim do oci trochu poblouzneni

rozplynu se v rohu mezi chuchvalci prachu

s pavouky a mrtvolami nesplenych snu tonu v nachu

Vzdy kdyz zmizim tam kde nejsi

utikam lesem temnym co se v mracich cernych ztraci

v korenech spletenych ukryt pred tim desem hledam

a slibuji si ze ze sebe sobe nikdy nic uz nedam

Vzdy kdyz zbytecne cekam v te temne dire

az odnekud ze studene hliny svetlo vybuchne

a doufam ze to svetlo budes ty, jen ty a nikdo jiny

tak koreny se sevrou a rozmelni mne v prazdne stiny

Vzdy pak zacne prset

kapky smyjou spinu z toho co zbylo

ta s prachem zalepi posledni skviru k svetlu tebe

pak zmizi vse v nekonecnu, zmis ty, slunce i nebe

Vzdy kdyz volam tise o pomoc

chci rict ze uz te znam a vim kde jsi

uhasne pribehu svice a hlavu rozkopne rozedneni

ja opet zapadnu do soukoli v nemz nic nebylo a neni